JAN MARTÍNEK, lékař, Mladá fronta Dnes
Zprávy ze zdravotnictví jsou nesourodé a působí chaos. Ministryně Emmerová představuje koncepci, o které každý ví, že je nesmyslná. Zdroje nejsou, ale spoluúčast není na pořadu dne. Ministryně trvá na tom, že zdravotnictví je veřejnou službou.
Je-li veřejnou službou, tak proč jí není výroba léků nebo různých přístrojů? Protože by to nefungovalo. Stát nikdy nevymyslí tolik nových léků nebo přístrojů co farmaceutické firmy v tržním prostředí. Stejně tak musí fungovat trh i ve zdravotnictví.
Medicína je služba jako každá jiná, samozřejmě s určitými specifiky. A mělo by se za ni platit. Transparentně. To, co teď (ale pokolikáté už?) doplácí stát, čili vy i já, je také platbou. Ale netransparentní.
Konec dotovaných paralenů
Co změnit? Podle mě je jen otázkou okamžiku zavedení plateb za jídlo či pobyt v nemocnici. Každý hospitalizovaný by doma stejně něco jedl a pil za své, proč to má mít v nemocnici zdarma? Též je nutné okamžitě zrušit platby pojišťoven za léky typu aspirin, brufen, paralen a podobně, kde jedno balení stojí méně než dvacet či třicet korun.
A v neposlední řadě zavedení jednoduchých regulačních prvků ze strany pacienta – poplatek za recept, poplatek za kilometry v sanitce, povinný poplatek za návštěvu specialisty bez předchozího vyšetření u praktického lékaře.
Pacient se začne chovat mnohem úsporněji a zváží, zda opravdu musí brát 10 léků, které mu předepisuje šest různých ošetřujících lékařů. Paní ministryně, nepracujte nad pseudokoncepcí. Není čas a ani vaše síla ji prosadit.
Zaveďte ihned jednoduchá opatření a neotravujte nás nápady z padesátých let (například zdravotními knížkami). Jinou otázkou je koncepce systému a navazující systémová opatření. Jsou-li dluhy, musí se buď snížit náklady, nebo přidat více prostředků.
Zdravotnictví potřebuje obojí. Výběr pojistného je řádově menší než ve vyspělých státech. Náklady na péči jsou však srovnatelné. Pojištění by mělo být vyšší, pouhé navýšení plateb státu za děti a důchodce nestačí.
Dalším příjmem by měla být vyšší spoluúčast pacientů samých, kteří však budou vědět, kolik, proč a za co platí. Na druhé straně jsou úspory – neboli musí být účinně nastavena regulace. Regulováni musí být pacienti, lékaři i ostatní složky systému. Nejlépe však tržními mechanismy.
Miliony bodů za zbytečnosti
Například spoluúčast bude lepším regulátorem než všechny ministerské vyhlášky či pokuty od pojišťoven. Teprve pak nebude systém produkovat miliony bodů za mnohdy nadbytečné výkony a vyšetření.
Teprve pak dostane lékař za konkrétní výkon tolik, kolik mu patří, a ne významně devalvovanou částku, jak je tomu nyní (vyšetření žaludku si naše pojišťovny například cení na 400 Kč, ve Švýcarsku je to 8000 Kč, náklady u nás i tam jsou však podobné s výjimkou hanebně nízké ceny práce lékaře a sestry).
Není-li výkon skutečně zaplacen, pak se musí šetřit – opakovaně používat pomůcky na jedno použití (ve Švýcarsku se tak neděje). Všichni se zde tváří, že vše je propláceno a že to tak má být. Je to omyl.
Problémů je ve zdravotnictví mnoho. Chce to asi moudrou a ráznou hlavu. Ještě štěstí, že úroveň naší péče je tak dobrá. U mnoha postkomunistických sousedů je úroveň péče významně horší a dluhy mají také. Zaveďme přesto okamžitá opatření. Pak můžeme systémově diskutovat, třeba dalších 15 let.
