Byly časy, kdy jsem si samolibě namlouval, že to jednou napíši sám, třeba někdy v časech, kdy po infarktu, s permanentní cévkou a v papučích budu sedět doma a jen neplodně žvanit a rejpat do všeho a do všech kolem.
Toho času to nedokážu, nemám na to. Umím nemocného zodpovědně vyšetřit, zhodnotit jeho zdravotní stav, poradit, podat léky na místě, doporučit cenné rady nad zlato. Občas to vyjde a tak těmto výjezdům říkám “potlačení tísňové výzvy domluvou”. Měkké srdce a občas i malou dávku zbabělosti či úžasu nad drzostí některých nemocných, projevuji tam, kde první co spatřím v příbytcích úzkostlivě volajícího je vzorně připravená taška s rekvizitami do nemocnice na zápraží. Není málo rodinných příslušníků, kteří jsou agresivní, cítí se poškozeni, ošizeni, nevěří lékaři v modrých pantalonech a pomerančovou halenou, kterou má každý koloťuk na nádraží. Vůbec nepřipouštějí, že není zkrátka důvod k hospitalizaci. Do toho všeho desítky dalších variant, které všichni známe : sociální důvody / skutečné i “pseudosociální” /, iluze nemalého počtu občanů, kteří se domnívají, že za “své těžké peníze”, kterými si platí “nemocenskou” si mohou dovolit s bandurskou zavolat 155 kdy se jim zlíbí a hlavně už abychom jeli, nebo že si budou stěžovat na ministerstvu a nebo hejtmanovi. Nebudu to vše vyjmenovávat. Už proto, že někdy nás k pasivitě vede alibismus, cítíme s poníženi a raději takového nemocného naložíme a nekolegiálně “zasviníme” kolegům ve špitále jejich nedostatek lůžek, občas je tak trochu na vině i rutinérství dispečerek a ve vysokém procentu insuficientní – jak kde – činnost praktických lékařů. Zkrátka a dobře – ponechat klienta, který si zavolá 155 – jen tak bona fide doma, v domácí péči, tzv. “na místě”- není jen tak. Proto bych si přál, kdyby někdo z kolegů s “dlouhými fousy” na stará kolena nějakou malou monografii na toto téma sepsal. Velikán české chirurgie akademik Arnold Jirásek vydal desítky úžasných učebnic, kde do detailu popsal úplně vše o náhlých příhodách břišních, poranění měkkého kolene – zkrátka napříč celou chirurgií, dodnes použitelná, vysoce odborná a kvalifikovaná moudra. Až na podzim svého života jakoby pochopil, co je v chirurgii také důležité, skoro nejdůležitější. Sedl a napsal jednu z nejúžasnějších knih, která se “beletristicky” jmenuje “Když přijde nemocný po operaci domů”. Od pacientů, přes praktické lékaře, léčitele, nechirurgy i aktivní operatéry – každý a dodnes, v té knížečce najde ty nejjednodušší běžné věci, kterým se každý jiný ve svých slovutných vědeckých dílech vyhýbal. Protože vypadají jako samozřejmé. Co s urputnými stehovými píštělemi, proč bolí ještě rok po operaci rána, jak si pomůžu sám rozhýbat operované hlezno, co je to drén, jak se správně drénuje, jak se převazují rány – zkrátka proč je to s operovaným našincem po tom kterém typu operace právě tak, jak to je. Jako by pan profesor – slavný operatér – pochopil, že svět se neskládá jen z velkých výkonů- přeloženo do naší mluvy – jen z reanimací, resuscitací a oživování megatraumat se zázračným koncem. Zdravotnictví prvního kontaktu je také o věcech a chorobách prostých. A tak tedy i o umu, ponechat nemocného doma. Ale někdy jak ? Pravda ?
MUDr. Jiří Franz
OS ZS Kolín – Nymburk
