Svět přednemocniční neodkladné péče se točí kolem spolehlivého zajištění žilního vstupu. Výkon, který se stále vyvíjí, je tendence zlepšovat podmínky, pomůcky. Jsou záchranáři, kteří tímto „drobným“ počinkem opovrhují, jiní s ním bojují již ve škole. Je zbytečné se obávat předem. Technika periferního žilního vstupu je dokonale popsána, procvičována pregraduálně i v praxi. Ale přesto ! Mám kolegu, který například zásadně zavádí kanylu bekhendem a skoro se nemýlí. Chystám se ho někdy nafilmovat. Jiní drží již a priori jehlu jako „ prase cvičky“ a po úspěšné kanylaci jsou tak rozrušeni, že jim až závidím. Cílem mého vyprávění není kýžený proces se do žíly „ strefit“, jak to udělat nebo nedělat. Důležitější je způsob provedení, čistota, elegance, spolehlivá fixace kanyly, nepochybně i rychlost tam, kde je třeba. Vždy je třeba „prodat“ svoje dílo při předání ve zdravotnickém zařízení, aby žilní linka mohla sloužit dál. Je to jako s čímkoli jiným. Někdo uvaří dokonalý guláš, ale připravuje ho špinavýma rukama, servíruje ho a nebo sám „požírá“ přímo z kastrolu, v kuchyni a širokém okolí je rozházené nádobí, zbytky koření, cibule, krvavé fleky od hovězího masa a zmazaný sporák od papriky a zaschlého loje. A stejně tak je to s naším strefováním se do žíly. Ano, uznávám že důležité je řečiště zajistit, často jakkoli, ale současně se přimlouvám : pokud to je jen trochu možné – přátelé, kamarádi, pánové i sestřičky – učte se i štábní kultuře kolem onoho „ strefování“. Žilní vstup lze zajistit také tak, že „píchající“ i jeho vynucený pomocník mají krev nemocného na kalhotách, za nehty a na stěnách sanitního vozu. Kanyla je „přilípnuta“ – z poloviny odstávající – pokrvácenou náplastí, dětský set je naškrcen někde mezi rámem troků a zadnicí nemocného. Na obou pažích, předloktích a hřbetech ruky pacienta stékají čůrky krve z neošetřených předchozích neúspěšných vpichů – viz Tintoretto – obraz „ Bičování Krista“ . Aplikace léků jde „ ztuha“ a následná infuze neteče, protože všichni přítomní zapomněli odstranit Esmarcha. Někde jsem četl, jak je úžasné se učit kanylovat periferní řečiště za jízdy, snad to má šetřit čas při promarněné „platinové“ čtvrthodině, nevím. Nelíbí se mi to, je to o ničem a z mého pohledu to neřeší vůbec nic. Je to stejné, jako když se některé celebrity hlasitě chlubí v médiích, že jejich zásadním koníčkem a životní prioritou je rychlá jízda autem. Profesor klasických věd Charles Beye za Stanfordské univerzity tomu říká – to není člověk, to je jen antropologický fenomén. Budu to papouškovat po něm. Indikované a účelné zajištění periferního řečiště není jen pouhé „ strefování“ se do žíly. Tam se po krátkém zácviku strefí i ti spalovači fotbalových šancí.
MUDr. Jiří Franz
OS ZS Kolín – Nymburk
