OSZS Kolín – Nymburk
V roce 538 př.n.l. uspořádal arogantní babylónský král Belsazar obrovský mejdan, radoval se jak krásně zničil Židům jejich chrám v Jeruzalému a spolu s ostatními „ bydelníky“ a pochlebovači se ožrali jak smyslů zbaveni. Vypité smysly jim však náhle – dle pověsti – nabídly pohled na bílou zeď s nejasným nápisem „ Mene tekel ufarsin „. Nikdo z mudrců včetně zrubaného panovníka nechápal co to je ? Vytáhli z vězení „nebezpečného vzdělance „ Davida – toho „ z jámy lvové“ – a ten jim k jejich zděšení vysvětlil, že je to výstraha, cosi jako – sečteno, zváženo, rozděleno. A taky že jo! Týž večer se přihnali Peršané, Belsazara zapíchli a Babylón jednou pro vždy srovnali se zemí. Menetekel se pak staletími stalo symbolem výstrahy, varování před možnými následky trestuhodného počínání.
Jsem naštvanej a tak předkládám svůj soukromý menetekel, podstatně menšího kalibru. I když se s ním setkáváme v každodenním životě.
Záchranné služby po celé zemi již mají své tiskové mluvčí.Sleduji jejich činnost velmi bedlivě a zdá se mi, že to jsou povětšinou lidé kompetentní, kteří rozumí ne jen své práci, ale i záchrance. Ne vždy ale mohou – kdyby se rozkrájeli na nudličky pana Kroupy staršího z filmu Marečku, podejte mi pero – zabránit přetrvávajícím medializacím všech forem, které záchranné službě jako takové škodí ! Patřím k lidem, kteří tuto práci znají důvěrně, dobře vím, co všechno je možné, podobně jako vím, že vždy a každou minutu se mohu spolu se svými spolupracovníky dostat do zcela nenapodobitelné obtížné situace, která nemá precedens. Záchranná služba je také o lidském neštěstí, zoufalství, bolesti, utrpení, bezmocnosti a hrůzných motivech, kterým zkrátka nelze zabránit. Kdo z novinářů, okolostojících čumilů a pozdějších autorů odporných kverulantských líčení umí poskytnout první pomoc ? Koho zajímá krev, oživlé „ mrtvoly“, narážky o posádkách sanitních vozů, které přijíždějí pozdě, jsou nedostatečně vybaveny a „hubí“ naše postižené spoluobčany všude tam, kam přijedou ? Kdo si dovolí osvojovat si právo cokoli nekompetentně a konfliktně hodnotit, děsit tak každého, kdo by snad někdy potřeboval linku 155 zavolat ? Na svých výjezdech se občas setkávám s lidmi, kteří se nás doslova bojí – a priori ! A to volají indikovaně, zdvořile, správně a oprávněně. Čekají nějaké zločince či mordpartu a jejich zjevná úleva, když zjistí, že přijeli normální slušní, čistí, střízliví a zdvořilí lidé, kteří navíc vědí moc dobře co mají dělat, je tak nabíledni, až je mi těch občanů líto. Už je dávno načase věnovat této problematice hlavní vysílací časy v televizi. Zahnat už konečně nemálo rádoby investigativních – při tom zcela naivních a nezkušených – novinářů na operační střediska a do lůna poznání všeho, co je pro záchranáře překážkou. Vyslechnout si žalovatelné výhrůžky a kletby na lince 155, s tichou pokorou a zaťatými zuby postát „minutu ticha“ za nemálo zemřelých, kterým stačilo do příjezdu záchranné služby pouze zaklonit hlavu. Zkrátka – naučit se přemýšlet než něco vypustím z úst či vtisknu do novin, něco o dané problematice, profesi a celém rezortu vědět. Vědět pokud možno víc, než co pak publikuji a ne naopak – nevědět skoro nic, ale „ jen když se práší za kočárem“ a roste náklad či sledovanost. Mám někdy zlobné absurdní vidiny, při kterých vážně přemýšlím, že jednou za čtvrt roku vylosuji jednoho ze svých spolupracovníků, bezdůvodně – jaksi předem – ho veřejně zostudím a pak ve spolupráci s ostatními složkami integrovaného záchranného systému nechám veřejně zbičovat na Karlově náměstí v Kolíně. Aby bylo jasno, aby si každý kverulant přišel na své, aby zkrátka záchranka dostala to, co zaslouží. A hlavně poníženě přiznala, že všechny ty občasné kýble špíny „mohou“ být někdy pravdivé. Možná by byl klid. Kdo by měl zájem, směl by si sám kopnout, udeřit, píchnout nožem, gurmáni i vystřelit nebo aspoň – na kůl přibitému záchranáři – sprostě vynadat a hned utéct. My bychom tak měli pravidelně „ předplaceno“ a zas do dalšího kvartálu klid k nelehké práci a obav z médií.
Závěrem si nemohu odpustit drobný menetekel do vlastních řad. Zásadně odmítám jakékoli veřejné opovrhování kýmkoli, kdo u záchranky pracuje. Někde uvnitř, při táčkách na stanovištích či u primářských a ředitelských stolů – prosím. Ale špinit sami sebe před televizní kamerou ? Ano, je nás málo, především lékařů, ale je to píseň stará jako záchranná služba sama. Na druhé straně bude nadále platit, že v určitých vyhrocených či tragických momentech nás bude vždycky málo, nikdy nebude možné dělat zázraky tak důvěrně „vyzkoušené“ z hloupých akčních filmů či počítačových her. Jak říká jeden velmi moudrý severočech „ záchranka vždycky přijíždí pozdě“ a pohádka u Kubovi Ďařbujánovi a Smrťákovi uvězněném v sudu bude vždy zase jen pohádka a pium desiderium. Kolik ne zcela kvalitních lidí sedí ve vládě, v parlamentu, v Bruselu, kolik jich systematicky pije nebo vyznává životní styl naprostých asociálů ? Kolik z nich své práci nerozumí nebo jí neumí ? Kdo si může myslet, že normální vedoucí pracovníci mají nějakou radost z toho, že ne vždy mají k dispozici dokonalého odborníka ? Myslí si někdo, že je to naschvál ? Myslí si někdo, že je to protekce ? Myslí si někdo, že ti odborníci se válejí doma a čekají až je někdo zaměstná ? Myslí si někdo, že práce u záchranné služby v této zemi je zlatý důl či výběrová mafie lotrů a zabijáků ? Menetekel, vážení kolegové flagelanti. Chraňme si to svoje před pomstychtivou veřejností, zasloužíme si to právem, hovoří za nás statisíce jasných úspěchů. Alespoň do doby, kdy budeme mít ten kýžený zákon. Menetekel. :-(
