Problémový pacient je pro mne člověk, který může být nejhodnější a nejmilejší na celém světě, ale je třeba těžce nemocný, má nesnesitelné bolesti a my mu nedokážeme pomoci. To znamená pro mne problém. S lidmi, s kterými se denně “utkávám” při své práci, kteří vyhledávají hádky a ostré výměny názorů, obviňují, osočují, jsou zlí a nepříjemní, označuji jako konfliktní. Vždy se je snažím pochopit, snažím se prohlédnout co je vede k tomu,aby se chovali tak, jak se chovají, prostě se snažím být objektivní. Teď už vím, že většina lidí tak jedná proto, že nejsou spokojeni se svou situací, jejich nevhodné chování pramení z nevědomosti, strachu o sebe a své blízké…Přečetla jsem toho dost o empatii, prošla jsem několik kurzů a cvičení na toto téma. Musím však na rovinu přiznat, že jsou stále ještě chvíle, kdy i přes veškeré nabyté znalosti mám velké problémy s tím, abych se ovládla, abych “neujela”.
Vím, že takové selhání si nemůžu dovolit. Snažím se vyhodnocovat všechny situace, snažím se neoplácet stejnou mincí, ale někdy to opravdu nejde. A to jsou situace, ve kterých mám všeho dost a docházím k závěru, že ani já si nemusím nechat všechno líbit. Určitě nevyužívám svého “postavení” k tomu, abych dávala ostatním najevo aroganci moci, prostě toho, že si to můžu dovolit. Mé vlastní zkušenosti jsou takové, že někteří lidé mají tendence k tomu, že když se obléknou do uniformy, tak umí ostatním dokázat s kým mají tu čest. V soukromí od nich neuslyšíte potom jediný názor na cokoliv!
Ale zpět k tématu a konkrétně k pacientům. Nemám vyhraněný názor na to kdo je potenciálně konfliktní. Pracuji na záchranné službě a někteří mí kolegové mají tendence k tomu, že dopředu předpovídají, kdo bude konfliktní, aniž by dotyčného ještě viděli. Mluvím například o opilcích, o narkomanech, o národnostních menšinách, prostě se “dávají nálepky”. Pak se stane to, že ihned, při prvním kontaktu svým chováním resp. nechováním vyvolají agresi nebo konflikt. Proto se velice skepticky stavím k případům v našich sdělovacích prostředcích, kdy nám jsou prezentovány případy napadených záchranářů. Ano, všude jsou výjimky, nechci nikomu křivdit, ale myslím si, že někdy si opravdu sami za to, jak se k nám pacienti chovají.
Já každého svého pacienta posuzuji individuálně, vždyť i krvácející opilec může být milý a zábavný, narkoman vám může vypovědět svůj životní příběh, z kterého je vám smutno a slavná osobnost nemusí být vůbec arogantní. Je pak tou nejpříjemnější věcí to, že se vám vše dobré, co pro své pacienty uděláte vrátí v podobě pochvaly a poděkování!
