OSZS Kolín – Nymburk
Před několika roky jsem četl povedenou detektivku, někdo mi jí nevrátil,já už nevím jak se jmenovala a kdo ji napsal. Třeba mi někdo pomůže – ale i tak si dobře vzpomínám na introdukci tohoto zdařilého díla. Autor se snaží s úžasným sarkasmem a vyhořelostí – tedy s vlastnostmi, které jsou mnohým z nás tak bytostně blízké – prosadit následující sentence : když se někdo dopustí vraždy, má už jen krůček k tomu, aby se stal špatným člověkem. Takový špatný člověk začne vzápětí fyzicky ubližovat druhým a nakonec se propůjčí k defraudaci. Od defraudace je už jen skok k drobným krádežím a ten kdo se stane kleptomanem začne brzo lhát.No, a kdo lže má už jen jedinou cestu – stát se slušným a poctivým člověkem.Již tehdy po přečtení celého příběhu se mi to zdálo hodně dobré. Je to aplikovatelná jakási sociologická reverze, mám – li to úplně zjednodušit tedy také návod, jak slevit a stát se lepším. Ne polepšit se, to není tak lehké – a pro nikoho ! Ale p o l e p š i t s i ! Tak to chápu. Proč to vlastně píšu ?
Mám rád záchrannou službu, mám rád tu práci. Je to občas zázrak, když člověk jasně vnímá jak stárne, jak kornatí, jak zcela přesně podle Járy Cimrmana nedokáže udržet myšlenku, nebo jí opustit. Aby posléze tutéž myšlenku nedokázal opustit a udržet současně. Strašná představa, pravda ? Stárnu, ale o to víc jezdím, sloužím, ponocuji a dle situace či kompetencí tu a tam o cosi bojuji, před čímsi se bráním a plením si veškerá mozková centra k pozdější nezadržitelné záhubě.Občas mám ze všeho těžké chvilky, obávám se, že už mám jen dvě podoby : býti v hajzlu a nebo za druhé býti ještě více v hajzlu.Přesto mi každodenní rutina přináší kupodivu schopnost se uklidnit, být skutečně nemálo spokojeným člověkem a poskytnout si vlastní reverzi podle výše uvedené šablony z detektivky neznámého autora. Ze zdecimovaného, leckomu protivného, občas pomlouvaného a satanizovaného pracovníka se postupně přesmyknout směrem k lepšímu do pozice anonymního, řadového a vyrovnaného lékaře, který si libuje nad maličkostmi, zákusky, přílohami i hlavními chody, které práce na záchrance přináší. A tak honem pointu, o kterou se chci nezištně podělit a podsunout případným zájemcům : práce v posádkách RLP či RZP není o malých či velkých výjezdech. Jedná se o lékařské, sesterské, řidičské, paramedické, bakalářské – zkrátka záchranářské d í l č í ú k o l y – snad ještě lépe ú l o h y ! Jejich provedení může být vysoce profesionální při ” maličkostech”, jako diletantské při tzv. ” šrotech”.Každý výjezd, tedy i ten tak nesmyslně neoblíbený ” malý”, nebo ” neindikovaný a zbytečný” se z těchto dílců skládá – lze je tam nalézt, tvoří samostatné prvky, ze kterých je možné mít radost, stydět se za ně – cokoli.Jsem si jist, že jednou bude zcela nezajímavou samozřejmostí, že zdravotníci výjezdových složek budou svou práci dokonale ovládat.Už dnes je to tak povětšinou. Co je to ale platné, když je nás stále nemálo, kdo se neumíme chovat k sobě a k nemocným, kdo chodíme zarostlí, špinaví, neupravení.Sestra RLP je tehdy dokonalá, když má absolutní pořádek v sanitě, ampuláriu – všude se vyzná a ví. Nejkvalitnější sestry už dávno pochopily, že samotný výjezd je jen třešničkou na dortu. Nejpodstatnější je to, co konají mezi výjezdy, před nimi a po jejich ukončení. Jen ty nejlepší a nejosvícenější sálové sestry na chirugii po letech pochopí, že samotná operace, instrumentování a pocit “týmové důležitosti a nepostradatelnosti” v průběhu heroických výkonů plných krve a hnisu je jen nezbytná módní přehlídka. Daleko podstatnější je sál uklidit, dekontaminovat, dokonale připravit materiál, bubny, nástroje a každou maličkost pro další operaci, vědět kde to je a jak se s čím v pravou chvíli zachází.Stejně tak – ještě markantnější – to je na záchrance.
Naučil jsem se to vše vnímat, ocenit, pochopit že se “samo neotelí”. A to, co máme všichni bez ohledu na vzdělání a funkci v hlavách, jak jsme schopni na sobě trvale pracovat, vzdělávat se, připravit vše potřebné na výjezd, zamést za sebou stopy, prezentovat se srozumitelnou a čitelnou zdravotnickou dokumentací, jak srozumitelně dokážeme svého nemocného předat, nabídnout a obhájit v lůžkových zařízeních – a v neposlední řadě jak sami od hlavy až k patě vypadáme a umíme se chovat – to je o záchranné službě ! Z toho je možné mít v důsledku nelíčenou radost, nepublikovanou radost a často jedinou záchranu před tím, abychom neskončili v blázinci nebo pod mostem.Není třeba to každému na potkání vykládat a působit dojmem naivního studenta s rudýma ušima, který se jak hovádko raduje ze všeho. Ale je jen třeba to v našich výjezdech vidět, to řečené krásno v nich vidět a s pokorou podporovat každého, kdo to vnímá podobně.Navenek můžu mít obličej jako Mata Hari nebo Frankenstein, ale to vlastní nitro by alespoň někdy mělo umět jásat, přestat myslet na chechtáky, na to ” že ta krůta Liduška se stala staniční sestrou ” a nebo že jezdíme někam či na něco zbytečně. Jen proto, že se mnozí z nás se cítí pouze na to, aby byli povoláváni přišít na ulici hlavy odtržené od trupu či oživit vychladlé nebožtíky.Být lepším opravdu hodně často znamená slevit.
