Není bez zajímavosti, jak málo lidí dokáže správně posoudit jednoznačnost kritických život ohrožujících zdravotních potíží. a domnívají se, že se “ vlastně nic neděje”. Ne tak zcela spravedlivým údělem mnoha opilých – kteří ale nemusí býti opilci !! – , povalujících se na ulici, je sobecká asociální iluze o tom, že jsou si svým stavem vlastně vinni sami – / “ nemaji chlastat” / – Totéž platí o toxikomanech – bohužel ! Znám desítky lidí, kteří by je “naházeli do krechtů s nehašeným vápnem”.
Ideálním motivem pro aktivní poskytnutí první pomoci je bezprostřední přítomnost budoucího “ zachránce” při dramatickém vývoji srdeční zástavy. Tedy nepřijít ex post, být u toho a vše vidět od začátku. To se ale stává skoro vzácně..
Skoro zásadní je znalost místa neštěstí nebo události. . Do KPR se spíš pustí manžel postižené tchýni ve vlastním bytě než v přítmí ve 2 hodiny ráno v chodbičce u WC v hospodě. V noci všeobecně připravenost k prosociální aktivitě klesá.
Vztah k ohroženému je logickým faktorem, I když často velmi smutným. Každý cítí jinou zodpovědnost při poskytnutí pomoci sousedce “odnaproti” či dítěti nebo na druhé straně úplně cizímu člověku, navíc třeba ještě “ rasově nepřijatelnému”.
K bizarním projevům “ čumilství” a nihilismu vede často nesprávné posouzení objektivního stavu nemocného kolemjdoucími. Přítomným často postačí pouhý fakt, že umírající dýchá, mluví a pohybuje očními víčky / … žije, je to dobrý, hlavně s ním nehýbat…/
Do análů záchranářské latiny již dávno patří známý “algoritmus koňského handlíře” – / ležícího za každou cenu postavit na nohy, jinak “ koně neprodám”../.
Občasným důvodem k pasivitě je sluchový vjem / … nevím co mu je, nevidím ho, ale křičí a sténá, tak je to dobrý…/
Významným stimulátorem ale i brzdou je “ nebýt na místě sám”-. V přítomnosti většího počtu kolemstojících se nemálo občanů cítí bezpečně, přesouvá zodpovědnost na ostatní. Je mimořádně zajímavé, jak z četných rozborů ex post vyplývá neblahý vliv “ kolektivní” pasivity. Jen vyjímečně je nečinnost diváků pro “neklidnějšího” jedince důvodem, aby akceleroval. Pokud to ale učiní, je skoro vždy vyhráno a z ostatních “čumilů” se stávají promptně ochotní a schopní spolupracovníci. Nešťastným jevem je případná vzájemná animozita “bystanderů”, kteří se pak v krajním případě dokáží nad umírajícím hádat a vyřizovat si osobní účty. Je doslova štěstím, když se mezi laiky najde někdo, kdo mluví, komunikuje, třeba jen sám se sebou /… táák, tohle jsme udělali dobře, sakra co budeme dělat dál, takhle mu asi tu hlavu nechat nemůžeme…/ Vražedným prvkem se ale stává typický kybic a “ všeuměl hubou”, kterého bohužel většinou dokáže umlčet a zahnat až záchranná služba. Komunikace mezi kolemstojícími někdy úsměvně vázne pro vzájemný ostych či “galantní a gentlemanské” dávání si přednosti / … prosím, jen račte pane kolego, zkuste dýchat a já se hned připojím se zevní srdeční masáží…nejste již znavena madam ? vystřídal bych vás, ale obávám se, že to tak jako vy neumím…/
