Nebudu vyprávět nic moc atraktivního, zajímavého a nového, obejdu se bez tratolišť krve, tkání roztroušených po českých luzích a hájích, nebudu hovořit o vykolejení dvou plně obsazených vlaků, do kterých ještě ke všemu havarovalo letadlo Boeing 373 se 400 pasažéry na palubě a to vše u vodní nádrže se zásobárnou pitné vody pro celé hlavní město. Vůbec ničím a nikým neopovrhuji, ale můžu si zde dovolit hovořit o všem s velkou nadsázkou, protože tomu bude dnes, na den přesně, téměř 217 dní, ve kterých jsem na výjezdu nic mimořádného, o čem by zde mělo smysl hovořit, neprožila.
Nerouhám se, nepřeji nikomu vůbec nic špatného jen proto, abych si na něčích příbuzných vyzkoušela, jestli ještě vůbec něco umím a jsem schopna chladnokrevně a s nadhledem řešit každou situaci. Jistě nejsem sama, kdekdo je na tom podobně, mnohdy propadá beznaději a trudomyslnosti, když je opět vyslán pro babičku, která čeká se sbalenou taškou před domem. Člověk se nemusí ptát vůbec na nic, protože i to rodné číslo už zná nazpaměť. Chci psát o pocitech, za které se nestydím. Myslím tím, že opravdu musím kolikrát sbírat zbytky svých posledních sil, slušného vychování a taktu, abych své staré známé pacientce změřila alespoň tlak, puls a zdvořile, se zaťatými zuby a s nepřetržitým ujišťováním, že mne to opravdu neobtěžuje, a že je to přeci moje práce, se vyptávala na novinky v jejím zdravotním stavu. Nemusím nikomu vyprávět, že se takový přístup může vymstít. Není nad pocit opravdové hanby, když se při předávání pacienta zjistí nějaká dost podstatná věc, kterou vy jste přehlédli ! Z vlastní zkušenosti zdvořile radím, abyste si dávali pozor na zavádějící informace svých kolegů, záchrannářů- řidičů, kteří, ve vší úctě, všude byli, všechno už viděli 2x a zrovna u této paní byli posledně a vůbec nic ji nebylo a jediné, co ji v této chvíli chybí, je : cituji ne zcela přesně, “pořádný chlap”. Došlo to tak daleko, že už i já nádávám dispečerkám , které někdy za něco nemůžou, zamačkávám slzy vzteku, když běžím do sanity na výjezd, který mě “není hoden”, hyperventiluji, abych se uklidnila a čekám, že se stane nějaký zázrak. Nedávno jsme byli vyzváni s mým kolegou záchranářem, abychom zajistili transport pacientky z chirurgického JIP na CT. Operátorka ještě v dobré víře dodala, že stačí pouze posádka bez lékaře a já s pocity, které jsem zde již definovala a k tomu ještě se sebevědomím na bodu mrazu, jsem se vydala vstříc další beznadějné akci. Ve své pasivitě a vyhořelosti jsem uvěřila ošetřujícímu lékaři to, že 80-ti letá somnolentní pacientka s GCS 11, s lehčí hypertenzí a výstavním brýlovým hematomem zvládne transport bez komplikací, a že všichni stejně očekávají negativní výsledek. Teprve v sanitě jsem zjistila, že má pacientka mimo jiné kardiostimulátor, bez kyslíku horko těžko saturaci 90% a “lehčí” hypertenze je 210/100! Během celé akce jsem s hrůzou sledovala monitor, protože EKG záznam naší klientky by se dal použít do učebnice vnitřního lékařství. Měla jsem totiž tu čest osobně poznat všechny možné poruchy rytmu, které existují! Podotýkám jen tak mimo hru, že vyšetření odhalilo rozsáhlý subdurální hematom a všechny jmenované komplikace byly s tímto závažným stavem spojené.
Neměla jsem v úmyslu zde moralizovat a poučovat o věcech, které pokládá většina z nás za samozřejmé. Jen mám někdy trochu obavy z toho, aby nám všem “sláva” nestoupla do hlavy, abychom přestali trpět pocity vlastní nepostradatelnosti a nenahraditelnosti, protože se vždycky najde někdo nebo něco, nějaký zatěžkávací test, který nám tu hlavu z oblaků vyrve a vrátí zpět na zem. Za cenu zahanbení a možná i zanedbání něčeho, co se už nedá vrátit zpět. Mějte proto prosím na paměti, že nikdo z nás ani já, ani vy, ani někteří lékaři – nejsme nenahraditelní! Uvědomte si, že za všechny pacienty máte – když už nic – tak alespoň morální zodpovědnost.
Věřím, že alespoň malá část toho, co jsem se snažila vysvětlit ve někom zůstane, a že se alespoň s něčím ztotožní. Já jsem si z toho celého odnesla memento jak už nikdy nebudu věřit ničemu a nikomu. Ani operátorkám, ani ošteřujícím lékařům, jen sama sobě. Nebudu podceňovat sebemalichernější a sebemenší výjezd, protože přece není malých výjezdů !
