Díval jsem se nedávno v divadle na bratry Rodeny – představení Staří mistři – /Thomas Bernhard/ – divadlo Komedie v Praze – doporučuji v podstatě každému . Měli nelehkou úlohu : jen tak ve dvou bavit 70 minut bez přestávky naplněné divadlo.Dařilo se jim. Bylo to hodně o stařecké skepsi, moudrosti, sarkazmu … hodně k zamyšlení a občasnému studu do vlastních řad. Ale také k povzbuzení. Také do vlastních řad. Myslím si, že plno vyřčenému a zahranému jsem ani tak moc přesně nerozuměl a nebo rozuměl tak, jak jsem tomu chtěl rozumět jen já sám. Dokonce si myslím, že právě o tom ta hra měla být. Byli to vlastně dva dědci, a jeden se chodil denně dívat do galerie na stále stejný obraz – Muž s bílým plnovousem /Tintoretto/. A pravil : ” Léta se na ten obraz dívám a stále vidím něco nového. Nevím, jestli se měním já nebo ten obraz…” To mně hodně ” vzalo”.
Neboť také já – a spolu se mnou mnoho podobně vyšeptalých “starých mistrů” u záchranných služeb – léta vnímám naše nemocné, kteří volají linku 155. Stále nacházím něco nového a také nevím, jestli se měním já nebo abonenti tísňových linek. / Slovník cizích slov – abonent = předplatitel /. Ano, ti lidé mají ” předplaceno”. De jure úplně všichni, de facto mimo jiné i ta stále ještě / naštěstí !! / menšina těch, kteří se domnívají, že záchranka musí vždycky přijet, úplně na cokoli, ihned, zadarmo – zkrátka abonenti.Jako ještě stále aktivní občasný chirurg převlékám párkrát do měsíce modropomerančovou za bílou a co nevidím ? Kvalifikované posádky očekávající seriálové resuscitace, trčící zpřerážené skelety, louže mozkomíšního moku a pád vagonu Metra z Nuselského mostu na benzinovou pumpu na Folimance, vozí dyspepsie, řezné rány na dlani, záněty šlach a migrény po pohledu na Lejlu Abbasovou v Big Brother. Záchranná služba se stává nadstandartním přepravcem, z RLP se stává RZP, no a z RZP co ? Přeci DRNR ! Co je DRNR už nevím. Raději to nevím či spíš nechci pojmenovat. Možná, že si z toho všeho mohou mnout ruce jak obřadník po tyfové epidemii soukromí přepravci. I když ani ti nemusí mít na růžích ustláno, především od zdravotních pojišťoven.Dispečerky, mladí kandrdasové i staří mistři kroutí zhusta nevěřícně hlavou. Parere jsou – z hrůzy před revizními lékaři – přeplněna nadsazenými údaji, které z ne vždy tak zcela indikovaných výjezdů vytváří fakturovatelné dokumenty. Nemám zájem ve svém odporném líčení pokračovat či dokonce bouřit proti tzv. “jalovým ” výjezdům. Vím velmi dobře – a nejsem sám – jak by to všechno mělo být, ale také že to není a nebude nikdy jednoduché.Jednou v tom někdo bude muset udělat pořádek. Chci jen podsunout nabídku se kterou mám dobré zkušenosti. Jak se mění “obraz” našich abonentů, tak se chci měnit i já. Abych se prostě nezbláznil, neproměnil v otrlého nepřítele všech nemocných, raněných a rodiček. Udržel si ještě nějaký čas použitelnou etiku, empatii a identitu humánního lékaře. Identitu zdravotníka prvního kontaktu, který chce věřit, že to tak má být, že ti lidé to tak činí správně, že mají nárok mít nějaké telefonní číslo, kam zavolají, vznesou dotaz, požadavek, stesk a bude jim vyhověno. Chci se nějak srovnat i s tím, že nezáleží dokonce ani na formě, kterou někteří občané svoje stesky a povely na lince 155 deklarují. Možná jako ti výše vylíčení staří mistři, možná pln skepse, ironie, sarkazmu – ale v pravou chvíli a navenek jako slušný člověk. To není odevzdanost nebo pasivita, ale ani plané žvanění. Já to neumím změnit, mohu jen projevit snahu nějak pomáhat. Dokonce ani nevím jestli se na skutečnosti ” jalových a neindikovaných” telefonátů našich abonentů bude v budoucnosti něco měnit.Často jsem si skoro jist, že nikoli. Do té doby, než se ev. něco změní může těch podivných výjezdů být deset denně a tisíce za rok. Nechci o tom přemýšlet a doporučuji to i každému, kdo u záchranky pracuje. Abych neztratil svojí stavovskou čest a jak říká jeden můj moudrý kolega … neubližoval ani těm nemocným, ani svým svým spolupracovníkům… Je to taky “starý mistr”.
