Pro většinu záchranných služeb v republice je jedním z hlavních problémů nedostatek kvalifikovaných lékařů. Dnes dávají lékaři přednost soukromé praxi nebo práci v nemocnicích, kde mají větší perspektivu dalšího profesního vývoje. MUDr. Milan Ticháček, předseda Společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof, věří, že se současný stav zlepší. Nasvědčují tomu některé probíhající změny v oboru, včetně provozu v setkávacím režimu, kdy jeden lékař pracuje s více posádkami bez lékaře.
Je toho víc. Musí si umět poradit v těch nejvážnějších situacích většiny medicínských oborů. Musí dobře zvládat stres, protože pracuje ne za zavřenými dveřmi v nemocnici, ale v cizím prostředí, které mu nemusí být příznivě nakloněno.
Zasahuje v rodině, na veřejnosti, v davu, v dešti, ve tmě, na skládce, na plese nebo v útulku pro bezdomovce, mezi feťáky, v prostředí, které jej ohrožuje, prostě kdekoliv. Okolí bedlivě sleduje každý jeho pohyb, úspěch, neúspěch, každému slovu může být přisuzován úplně jiný význam.
Měl by umět velmi dobře komunikovat s lidmi, protože má jen velmi málo času na místě, kde se jednak věnuje pacientovi, ale zároveň musí sdělit závažnou informaci přítomným. A ty nejzávažnější změny zdravotního stavu přicházejí náhle, z plného zdraví a lidé potřebují čas, aby to pochopili.
Čas, který na místě často není. Musí mnohdy improvizovat. Dostat pacienta po resuscitaci ze silážní věže, městské rozhledny, sklepů a děr, lesa, to není standardní situace. Musí být také alespoň trochu fyzicky zdatný, aby se mohl pohybovat v prostředí, do kterého se dostane.
Pokud je záchranka schopna zajistit provoz při stávajícím počtu lékařů jen tak, že budou pracovat více hodin, než povoluje zákoník práce, pak je v dané organizaci lékařů málo.
Jedním z organizačních opatření, která mohou pomoci zajistit provoz s menším počtem lékařů, je provoz v setkávacím režimu, kdy jeden lékař pracuje s více posádkami bez lékaře. Za těchto okolnosti lze vystačit s menším počtem lékařů. Lékař ale musí být reálně dostupný pro každou z těchto posádek.
Důvodů, proč je u záchranné služby nedostatek lékařů, existuje více. Především je to skutečnost, že u nás může pracovat jen atestovaný lékař. Většina schopných mladých lékařů si do atestace najde konkrétní obor, ve kterém atestuje, a nemá závažný důvod měnit.
Řadě lékařů dělá problém pracovat mimo určité bezpečí a pohodlí nemocnice. Někteří se také bojí možného rizika, že po případném onemocnění či zranění nebudou schopni tuto práci vykonávat. Zásadní změnu způsobí, že do problematiky oboru vstupují urgentní/centrální příjmy, a také to, že urgentní medicínu je možno nyní studovat i jako základní obor.
Obě změny dohromady pak mohou vyřešit zmiňované nevýhody. Obor bude možno studovat ihned po lékařské fakultě a vzniká zázemí pro výuku, souvislou práci s pacientem, vědeckou práci i pro práci při vzniklém fyzickém handicapu.
Studium dle nového programu trvá čtyři roky, takže první lékaře atestující podle tohoto programu můžeme očekávat v letech 2009-2010.
Oddělení urgentních/centrálních příjmů, někde také nazývaných Emergency, je dnes v České republice asi osmnáct a dalších jedenáct je buď ve výstavbě, nebo se jejich vznik plánuje. Jde o oddělení nemocnic, která by měla být jedinou vstupní branou pro pacienty, kteří buď přijdou sami, nebo jsou přiváženi záchrannou službou.
Oddělení má několik lůžek pro krátkodobou, obvykle maximálně 24hodinovou, hospitalizaci a řadu ambulancí. Systém je výhodný z mnoha hledisek. Pacienti chodí a jsou dováženi jen na jedno místo v nemocnici, zde je koncentrován odborný personál, diagnostická a léčebná technika.
Lze se zde setkat s banálními stavy, stejně jako kriticky nemocnými či zraněnými pacienty. Jsou zde dostupní odborníci z více oborů. Pro takové pracoviště není problém dokonale ošetřit pacienta ve velmi těžkém stavu. Nejvíce získávají nejtěžší pacienti, pro ty ostatní je to jednoduché a pohodlné.
Příjmové vakuum (tedy časová ztráta kvality a intenzity péče vzniklá během předávání pacienta z přednemocniční neodkladné péče do péče nemocnice standardní cestou jedné ambulance) neexistuje nebo je minimální. Prakticky všechna vyšetření jsou pacientovi zajištěna na jednom místě.
Tento systém je výhodný a jednoduchý pro pacienta, pro záchrannou službu i pro nemocnici. Zkušeností jiných zemí ukazují, že asi 50 procent pacientů je hospitalizováno, ostatní jsou ošetřeni ambulantně a odcházejí domů.
Situaci v Českých Budějovicích neznám, na přípravě oboru v Ostravě jsem se podílel a částečně podílím. Prakticky všude v republice a Evropě pracují lékařské a nelékařské posádky záchranné služby. Nelékařské mohou zasahovat asi v polovině případů, v té druhé je nutná přítomnost lékaře.
Zdravotnický záchranář – bakalář – by se měl uplatnit především v nelékařských posádkách RZP, kde bude mít “silnější mandát” než současný střednězdravotnický pracovník, dále na operačních střediscích záchranných služeb a v nemocnicích na pracovištích centrálního/urgentního příjmu. Tam, kde se bude hledat vhodný adept na nelékařskou vedoucí pozici, bude mít absolvent vysoké školy výhodu.
Problém spočívá v tom, že řada komerčních dopravních služeb, které nejsou záchrannými službami, používá stejný znak a stejnou barvu oblečení jako zdravotnická záchranná služba.
Znak modré hvězdy má na sobě opravdu kdokoliv, i nemocniční auto převážející prádlo. Opakovaně jsme předkládali ministerstvu zdravotnictví návrh zákona o zdravotnické záchranné službě, který by, mimo jiné, definoval a chránil znak, oblečení lidí a barvu aut.
I když pomocí zákona chceme řešit mnohem důležitější problémy, zatím světlo na konci tunelu není. V odborné společnosti jsme vyřešili situaci tak, že jsme si navrhli své logo, které si chráníme a se kterým budeme uvážlivě hospodařit.
Moudrý krajský ředitel, který se nebojí mít kvalitní lidi za zády, si ty dobré nechá, bude si je hýčkat a využije je. Najde pro ně kus samostatné práce, které je na těchto pracovištích dostatek.
Často jsou to lidé, kteří v daném okrese budují záchrannou službu celý svůj profesní život, obětovali pro tuto věc hodně energie a času a problematiku v dané lokalitě znají nejlépe. Tito lidé zase musí pochopit, že ředitele může dělat jen jeden.
Konec konců každý má někoho nad sebou. Zbavovat se z nepodstatných důvodů kvalitních lidí, především lékařů, je vždy veliká hloupost. Čím více mám kvalitních lékařů, tím méně můžu čekat problémů.
Jak už jsem řekl, urgentní medicína se bude velmi pravděpodobně stále více orientovat na pracoviště centrálních/ urgentních příjmů. Již dnes obor zajišťuje postgraduální výchovu lékařů všech oborů v problematice první pomoci. Měli bychom také dostat větší prostor na lékařských fakultách.
Stát má pro zajištění vnitřní bezpečnosti policii, hasiče a záchranné služby. Při všech mimořádných situacích, které zatím naštěstí sledujeme jen kolem nás, budeme na tyto struktury a na jejich funkci odkázáni.
I to je jeden z důvodů, proč si myslíme, že je třeba se v této problematice orientovat na zdravotnické záchranné služby a vytvořit pro ně legislativní, sociální, provozní a odborné podmínky, nejlépe odvíjející se od zákona o záchranných službách. Ten zase na rozdíl od policie a hasičů chybí jen u záchranných služeb.
Iva Bláhová-Bezděková, Zdravotnické noviny
Reakci MUDr. Zdeňka Schwarze, ředitele pražské záchranky, publikovnou taktéž na stránkách ZdN, si můžete přečíst zde.
