Nalézáme se v časech, kdy jsme ochotni nebo nuceni špinit a osočovat se navzájem zcela veřejně, v hlavních vysílacích časech či na stránkách některých nestabilních medií. Nebo se sami necháváme napomínat, hodnotit a také si necháváme de facto vyhrožovat občas i lidmi, kteří nerozumí, neví, neznají, nemají chuť či čas znát a poznat. Kolem přednemocničního oboru lítají otevřeně i skrytě, kuloárově i “elektronicky” emoce jak motýli. Bez emocí by život asi nestál za nic – i když někteří psychologové správně tvrdí, že právě ony emoce by měly našince kultuivovat, zušlechťovat, civilizovat a ponoukat k pozitivnímu a asertivnímu jednání a konání. Je tomu ve skutečnosti tak ? Ani náhodou !!
Mezilidské vztahy jsou prosyceny nezdravě často zlobnými emocemi. Stále je ještě mezi námi dost těch, kteří se doslova opájejí touhou někoho ztrestat, mstít se – když ne jinak, tak aspoň u soudu. Mnozí, kteří by jinak mohli patřit k celebritám v našem oboru, jsou prosáklí uraženectvím a farizejstvím, které se ale současně – i když marně – snaží skrývat. Je to pravda ? Samozřejmě a bohužel ano !
Občas se mi zdá, že strhnout spolupracovníky k čemukoli je možné vlastně jen sliby a nadějemi na slastné emoce. Někdy tak učiním, ale většinou se na poslední chvíli stihnu zarazit.Nejsem si skoro u nikoho jist, jestli jeho vize oné “slasti a štěstí” není u některýcj jedinců v menšině ve skutečnosti ukrývaná chuť se za peníze povalovat. Mohlo by se to nazvat ” nírvána vulgaris” neboli rádoby osvícené ” moderní” rentiérství.Snažím se neřvat, hledat poklidná řešení, nedat na sobě znát kolik věcí kolem mne je k uzoufání zcela nefér, prosycených často sobectvím, zahleděním do sebe a pocity neomaleného neoprávněného sebevědomí a zištnosti.Když ne finanční, tak alespoň v podobě nějakých “ukradnutelných naturálií “. Kolik mylných klepů, pomluv, katastrofických vizí a nic neřešících nesmyslů a polopravd z doslechu kolem nás občas lítá !! A jak často mám poté chuť parafrázovat manželku majora Šebka z Pelíšků, když říká své dceři při pohledu na pečené kuře v troubě : Co vidíš ? Tak vidíš. Překládám si to nezdvořile : kde jsi vzal takový nesmysl ? Proč hořekuješ a šíříš špínu, když se stačí podívat, zamyslet nebo něco pochopit takové, jaké to ve skutečnosti opravdu je ? Nestor českých psychiatrů profesor Vondráček si v jedné ze svých knih hořce stěžuje : / cituji / “… byly sestrojeny jen úsměvy v radosti a modulace hlasové vyjadřující smutek. Těch frází je tolik, že dá námahu vymyslet něco originálního a projevit skutečně cítěnou emoci zdvořilou formou…” / konec citátu /. A měl pravdu, a kdyby žil, měl by jí dodnes.
Je nutné se občas přetvařovat a dělat ze sebe někoho kým nejsem, ale ne vždy je to ku prospěchu, ne vždy je to ” zdravé”.
Z veřejných třenic, spílání, podávání žalob a trestních oznámení, vyřizování si osobních účtů, šíření nesmyslných panikářských polomyšlenek, ale konec konců i z projevů zcela obyčejné sobecké chamtivosti a zištnosti nemá nikdy nikdo žádný prospěch. V tak veřejně odkrytém rezortu, jako je záchranná služba , to je obzvlášť nepřijatelné. Vždy se vytrácí ten nemocný. Každý soudný nezaujatý člověk si musí zákonitě říci :… a o co se to ti lidé vlastně přou ? Kdo jsou ? To jsou lékaři, sestry, záchranáři ? To jsou ti, co jsou na světě proto, aby se zajímali a starali o nemocné lidi ? Vždyť oni se tu baví o všem možném, jen ne o nás, nemocných, poraněných, umírajících ! Proč to musí být v televizi, v novinách a na pavlačích s megafonem ?
Jak rád bych – spolu s těmi, kdo mají stejné názory – potkal nějakou mocnou přesvědčivou virtuální paní majorovou Šebkovou, která by mně ” setřela” a uklidnila : ” Co pořád vidíš ? Tak vidíš . ” A já bych se zastyděl a uklidnil. Zatím tomu tak není.
