Zamýšlený účinek léků, které v přednemocniční fázi povětšinou podáváme do žíly by měl změnit tělesné a orgánové funkce právě nemocného či poraněného organizmu tak, aby se odstranily závažné obtíže, bolest, selhávání. A abychom – pohříchu – moc „nenamíchli“ kolegy specialisty na příslušných lůžkových stanicích. Je v tom trochu talentu, trochu citu pro odhad, trochu odvahy, schopnost účelně efektivně nemocného vyšetřit. Je třeba již před aplikací myslet na dojezdové časy do nemocnice, kde je šance vytvořit přesnou diagnozu, kde je laboratoř, komplement etc. Do PNP nepatří ani „sázky“ typu – „Dnes ani neotevřu kufr“, ale na druhé straně ani přesycení organizmu nemocného pojištěnce vším, co nám přijde na mysl.
Účinek léků má svá pravidla, dobu a nástup účinku, ale také svoje rizika, škodlivost či neúčinnost. Někdy si lékaři na lůžkových zařízeních trhají vlasy nad tím, co vše jsme stihli cestou v sanitě aplikovat – byť v dobrém úmyslu – jen co je pravda. Není to zkrátka lehké a není – a já věřím, že nikdy nebude – na nic nějaká spolehlivá kuchařka či dílenský list.
Občas nás nežádoucí účinky léků překvapí „víc než je zdrávo“, v krajním případě může jednou za čas dojít i u do té doby bezkonfliktních osvědčených léků k náhlým komplikacím i na hranici letality. Někteří záchrankoví „ latinící“ to nazývají – dle mého názoru vtipně – „ smrt na jehle“.
Nejčastější – ale též nejzbytečnější a nejhloupější – důvod je předávkování. To jsou ony nenáviděné málo známé DRC – dose – response curves / křivky závislosti účinku na dávce /. Je pak celá velká věda zvládnout to, co nám indikuje terapeutická šíře – tedy distanc mezi terapeutickou a toxickou dávkou. Už prý Paracelsus tvrdil, že „ jenom dávka dělá jed“, protože de facto ani známé prudké jedy nejsou v malých dávkách nebezpečné. To už znají i konzumenti kořalky a vína, kteří si denními malými dávkami své ranní šňáby racionalizují pak občas ve finále svůj návyk.
Nežádoucí účinky se mohou vyskytnout – při zvýšené reaktivitě na ten který preparát – i při normálních dávkách podaného léku. Děje se tak třeba u chronických plicních onemocnění, geneticky podmíněných abnormalitách metabolizmu, nevypočitatelně mohou zareagovat kojenci. Existuje vědní obor – farmakogenetika – která se již po desetiletí trápí s vrozenou predispozicí pro účinek těch kterých léků. Někteří lidé si to pletou s alergií, kdy jde ale o složité procesy imunitního systému.
K tomu všemu ještě bývá tzv. chybějící selektivita. Správně dávkujeme, je normální senzitivita i reaktivita ale lék nepůsobí dostatečně specificky jen v cílovém orgánu a škodí pak nepředvídatelně také někde jinde.
Obecně se dá říci – a nechci tím nijak strašit – že čas od času mohou končit nežádoucí účinky podaných léků i resuscitací.
I pro posádky RZP je při podávání léků nutno počítat s možností vzniku nežádoucích reakcí. I paramedik musí zvažovat poměr rizika a užitku a v „ kalných“ vodách terapeutických i nežádoucích účinků léků se trvale vzdělávat a pokoušet spolehlivě vyznat.
