Stávám se rozmrzelým ve svém vztahu k operačnímu středisku. Vždycky bude na čem pracovat, co vylepšovat, vždycky bude důvod nějak dispečerky diferencovat, erudovat, nadávat jim či chválit. Operační středisko záchranné služby bude nadále mozkem a místem, kde se mají provozovat věci m.j. tvůrčí. Vývoj v některých lokalitách se ale ubírá někam jinam. Stále víc je operační středisko také centrem poptávky a nabídky. Poptávka, její nepředvídatelná pestrost, úžasné věci a občas nehoráznosti, které se na lince 155, ozývají nemají konce. Vždy se najdou nějaké nové motivy, které překvapí a zaskočí. Ale nabídka stagnuje. Dispečerka, která má k dispozici výhradně posádky RLP a to ještě “tak tak” nebo chceme – li ” na knap” de facto nevyhodnocuje tísňovou výzvu. Ona v momentě, kdy zdvihne telefon, jen katabolicky destruktivně bojuje o to, aby případně vyřešila požadavek jakousi ” domluvou”, přemluvením druhé strany k nějakému svépomocnému řešení.
Většinou – logicky – neuspěje a vysílá pak po zuby ozbrojenou posádku RLP třeba na výměnu permanentní cévky nebo dětskou anginu. Geometrickou řadou rostou požadavky lůžkových zařízení na zajištěné transporty. Kdyby se alespoň jednalo o přesun řádně propuštěného pacienta směrem k vyššímu centru – tedy o překlad. Prosím. Ale to jsou transporty jasně neindikované pro režim PNP, cesty na plánovaná vyšetření nebo transporty, které žel i často zavánějí alibizmem a skoro zneužitím RLP. Nepatřím k lékařům, kteří, opovrhují vysláním na cokoli. Jasně, občas kleju a cítím se ponížen, ale jedu, neodmítám, odvedu svou práci a v 95% se pokouším svými případnými nelibými pocity neotravovat spolupracovníky a chovat se slušně k nemocným. Těm je totiž pohříchu jedno, že nemáme k dispozici dostatek vozů RZP, nebo DRNR. Je jim jedno, že dnes již skoro v každé nemocnici selhává dopravní služba, že není návštěvní služba LSPP, že jejich praktický lékař neplní své povinnosti a poslání tak jak by asi měl.Nabídka je jednoduchá – poslat RLP, třást se aby v mezidobí nepřišla skutečně nějaká závažnější výzva. Někdo řekne – ” Nic nového ! No a co ? Tak se snaž a jezdi to všechno ! Na záchrance se nespí, tam se jezdí, odpočívá se doma….” etc. Tomu všemu rozumím a chci rozumět. Nejsem naivní, vím proč to tak je, umím to pochopit a držet hubu a krok. Ale jak vychovávat dispečerky ? Jak a čím je erudovat ? Vytvářet jim nějaký virtuální ” trenažér “, dávat jim testy a CD s modelovými situacemi ? Ano, to mohu. Ale proč ? Tlak, arogance, agrese, výhrůžky a hulvátství s verbálním násilím se plíživě množí a my se nemáme čím bránit, co nabídnout. Tísňové výzvy jsou jako pestrobarevný ohňostroj, který je třeba úspěšně hasit. Adekvátně jejich barvě, intenzitě, kvalitě a velikosti onoho pomyslného ” ohňostroje”.Tedy také trochu diferencovaně, barevně, odstupňovaně, selektivně. Nelze každou rachejtli monotónně sfouknout jen a jen tím, že vyrazí RLP !! Kyselinu neutralizujeme louhem, reakce je taková, jaká je akce !! Polévku nelze jíst vidličkou. A nebo jak nás učili v mateřské školce : kdyby měla Mařenka pindíka, říkali bychom jí Pepíčku ! Chlebem na toho, kdo hází kamení mohl vrhat jen Kristus Pán, ale to dispečerka není a nikdy nebude. Ona musí mít šanci reagovat adekvátně požadavkům. Jinak tam nemusí sedět. Je škoda jejího času, kvalifikace a motivace. Dispečerka má leckde jen jednu barvu. Na všechno používá jen jednu a nebo žádnou. A to nebude donekonečna možné !
