Ve Starém zákoně se vypráví, jak kdysi hledal Jozue se svým lidem zemi zaslíbenou. Přešli Jordán, šestero dní se bezmocně motali kolem hradeb města Jericho a pak jim Jahve poradil : sedmý den každý z nich zadul na trubku , začal hulákat a zeď města se zbořila. Jsem historik a ekolog „koníčkář – amatér“, ale myslím si, že je to možná první zpráva o škodlivém vlivu zvuku, hluku, kraválu. Od té doby se říká „ „ Je to randál, že by se zbořilo Jericho…“
Je třeba vnímat, že také ve slavném, starobylém, historicky ctěném městě Kolíně je kravál . A mizerně se zde jezdí sanitním vozem. V Kolíně pracuji teprve čtvrtým rokem. Trávím zde nemálo času a mohu zcela zodpovědně říci, že ještě v roce 2002 to z pohledu hluku či průjezdnosti byla idylka. Městem a jeho centrem nyní projede každý den křížem krážem mnohonásobně víc aut než kolik je zde obyvatel, ulice a silnice a křižovatky a parkovací místa jsou již dlouho podobná tomu, co vnímáme všichni s podobnou nelibostí v „bahnech“ velkoměst. Vnímají to podobně i řidiči sanitních vozů. Časy na kolínsku se mění a tak při pouti k nemocným a nebo již s pacientem ve voze, se musí prohoukat. Jen ten, kdo neví a nezná by si mohl myslet, že sanitky houkají jen tak, aby se neřeklo a nebo proto, aby každý věděl, že jede „rychlovka“. Často jezdíme s nemocnými v nelehkém stavu do Prahy, tam je už dnes třeba houkat nepřetržitě, chci – li být kdekoli včas a tak jak vyžaduje stav pacienta. Ještě před 2-3 lety jsme při takových výjezdech vyjeli z Kolína tiše, svižně, v klidu a především v pohodě pro nemocné. Dnes je zcela nezbytné si jakýkoli časově adekvátní výjezd z města „ vyřvat“ – bez výjimky. Kdo někdy ležel s bolestmi či strachem o vlastní život či zdraví na třesoucích se trokách sanitního vozu a k tomu ještě vnímal ono děsivé nadprahové houkání, kňučení, sirénu, ví o čem je řeč. Pokud se nejedná o stav spojený s bezvědomím, neexistuje choroba, která by v prvním kole nevyžadovala mimo jiné především klid ! A tak jsme svým nemocným nuceni de facto ubližovat a konati tak to, co se stává pro každou českou záchrannou službu 21. století příslovečné – z vynucených zel vybrat pro naše klienty jen ta zla nejmenší. Buď pojedu krokem a ztratím onen vždy ceněný čas a nebo budu „kraválovat“ jak smyslů zbavený a budu se muset dívat na vystresovaného pacienta, který je rád, že už je kdekoli jinde než v sanitě. Podotýkám, že to není jen v Kolíně, je to znak doby, my to víme, snažíme se tomu všemu přizpůsobit . Řidiči záchranek bývají ve vysokém procentu srozumitelní a zdatní mužové, kteří se toto vše snaží situačně respektovat. Nicméně – skoro vždy jsou bezmocní. Musí houkat, přispívat ke kolínskému Jerichu a na cosi čekat. Podobně jsou na tom hasiči, policajti, taxikáři…. Jsem si jist, že s řidiči těchto složek se nikdy nikdo nebavil a nekomunikuje dál – mám tím na mysli jakékoli tvůrce či otce nějaké dopravní „politiky“ – jsou – li vůbec někde tací. Možná by právě tito trvalí uživatelé – a ne jen kolínských ulic a silnic – dokázali občas něco někomu alespoň poradit.
Já nemám radu jak a co udělat, změnit, nerozumím tomu, komunální politiky si snažím vážit, protože se mi občas zdá méně arogantní a méně sprostá, než ta parlamentní. Rozumím ale tomu, jak jde také o peníze, o vůli, o absenci manažerských mozků. Nechci se tentokrát ničemu vysmívat a ukazovat na to, jak to mají „vymakané“ někde jinde, či v dalekých zemích. Vyjadřuji svojí nelibost jako lékař, jako člověk, který nemá řidičský průkaz, jezdí vlakem a nechce nic pro sebe. Je mojí povinností alespoň zapípat a upozornit tak na to, jak plíživě, ale zato spolehlivě, je to vše stále horší a horší. Jak se z mnoha měst stávají začouzené špeluňky plné aut, smogu a především hluku. Proto – možná trochu kostrbaté – synonymum „Kolínské Jericho“. Najednou tady před časem začal někdo troubit a vyluzovat kravál. Tím „ obořil zeď na místě svém“ jak praví Kralická bible a vnikl za brány slovutného královského města.
Trvalý městský hluk má vliv na psychiku každého – od kojence v kočárku až po stoletého starce, který jakoby už od života nic neočekává. Kontinuální kravál omezuje schopnost se soustředit, zasahuje do kvality spánku, odpočinku, zákeřně likviduje jakoukoli tvůrčí činnost. My, kdo v takovém prostředí musíme existovat, žít, pracovat i odpočívat, to jakoby nepoznáme, neuvědomujeme si to. Ale mění nás to, svalujeme to někdy na úplně něco jiného. Poznáme to jen pár dní v roce, kdy jedeme někam, kde je ono slastné ticho, klid a čistý vzduch. Těm „ šťastnějším“ to možná zasvěceně vysvětlí hygienik a nebo – to už je ale to poslední – hodný strýček psychiatr.
Co svět světem stojí dochází v nepravidelných intervalech k věčnému boji mezi člověkem a přírodou. Když si člověk začne moc vyskakovat, příroda ho na pár set let zkrotí, ztrestá. A když už to na druhé straně není k vydržení s přírodou, vítězí člověk, aby žil, aby přežil, aby se měl zase o něco lépe. S tím toho nikdo z nás moc nenaděláme. Ale ona zmíněná přibývající dopravní Jericha v této zemi – to je přeci potíž lokální, komunální !!! Jestli s tím vším nebylo dosud možné udělat víc, pak je asi třeba vydržet a snažit se někde v čemkoli jakkoli pomáhat. Pomáhat tak, aby to mělo smysl a nevyvolávat paniku. Jestli ale dosud nebylo učiněno vše, co učiněno býti mohlo, pak je to trestuhodné. Jiný názor nemohu – jako řadový občan či lékař ze záchranky – zastávat. Také Jericho, zničené „hlukem“ bylo znovu zbudováno, liboval si v jeho zahradách prorok Eliáš, Herodes tam v zimě jezdil lyžovat a našla se i ona romantická choulivka jerišská – růže z Jericha – která i když třeba docela seschlá – polita blahodárnou vodou či moudrým deštěm – rozložila svoje květy do plné krásy. Úžasný botanický pojem choulivka se pro leckterá „Jericha“ docela hodí. Města se „ choulí“ pod smogem a v hluku přecpaných komunikací, jsou neprůjezdná a já věřím, že jejich „ frontmani“ alespoň hledají někoho, kdo s tou živou vodou umí zacházet nebo jí má u sebe. U sebe – rozuměj v mozku !! – a tím také vůli, pro krásná města – a také jezdící a houkající složky IZS – nicméně především pro nemocné občany , něco podstatného vykonat.
