Lidé, kterým se v Česku spílá do ” bezdomovců” de jure neexistují. V mezinárodním právu se pojmem bezdomovec /homeless/ označuje cizinec, žijící na příslušném území bez povolení úřadů a bez státní příslušnosti /apatriditas/. Člověka, postrádajícího domov bychom měli nazývat „občan bez přístřeší“ nebo „občan společensky nepřizpůsobený“. To se nelíbí právníkům, proto i nadále raději “bezdomovec “.
Bezdomoveckou scénu lze rozdělit zhruba do tří skupin:
a) Zjevní / manifestní / bezdomovci – osoby žijící na ulicích, po nádražích, vyhledávají ubytování v noclehárnách a azylových domech.
b) Skrytí / okultní / bezdomovci – lidé bez přístřeší, kteří se z nějakého jen jim známého důvodu neobracejí na veřejné či charitativní služby. Bydlí ve squatech, přespávají ve sklepích, domech určených k demolici, ve starých automobilech, kontejnerech, ve stanech, v kanálech, v lesích, v nejlepším případě přespávají u důvěřivých známých.
c) Potenciální bezdomovci – osoby, jejichž potřeby jsou úřadům i veřejnosti neznámé, zhusta jejich “bezdomovectví” nechápou ani vlastní příbuzní. Žijí v nejistých podmínkách nájemních bytů, zdravotně závadných, v domech určených k asanaci či k demolici, v bytech provizorních, zchátralých a často přelidněných nebo v holobytech .
Příčiny bezdomovectví jsou velmi rozličné : ztráta zaměstnání či bydlení, nízká úroveň životního minima, nedostatek cenově dostupného bydlení, zadluženost, rozvod či rozpad rodiny, rozchod partnerů žijících spolu „na hromádce“, otřesné rodinné podmínky /týrané či sexuálně zneužívané ženy nebo děti, ženy či děti alkoholiků…/, psychické a citové zhroucení, odchod z dětských domovů, propuštění z vězení, smrt někoho blízkého, osamělost, nesamostatnost, stáří, dlouhé čekací doby na umístění v domově důchodců, mentální retardace, fyzická či psychická choroba, alkoholismus, drogy, hráčství či jiná závislost.
Závažný problém bezdomovců je jejich zdravotní stav. Skoro 90 % českých bezdomovců trpí nějakou chorobou či postižením. Navíc většina z nich trpí také nedostatkem kvalitní stravy /někdy dokonce trpí hlady/ a nedostatečnou hygienou. Mnozí z nich nejsou zdravotně pojištěni a nemají dle české legislativy nárok na zdravotní péči. Tím vším je dána jejich relativně krátká životní dráha, častý kontakt se zdravotníky přednemocniční, ambulantní i lůžkové péče. Každoročně zemřou v ulicích desítky bezdomovců.
Obrovským empatickým problémem, odpovídající morálnímu balastu soudobé české společnosti, je negativní a militantní vztah „slušných občanů“, k těmto lidem. Znám nepřijatelné názory jinak zcela kultivovaných a vysoce inteligentních lidí, kteří by bezdomovce zabíjeli, házeli do krechtů s nehašeným vápnem nebo koncentrovali na pusté ostrovy, jako bývala ve středověku leprosária. Není mým cílem zde řešit sociální a komunální aspekty bezdomovectví. Chci jen upozornit na závažnou polymorbiditu těchto občanů se kterými se budeme setkávat i nadále v přednemocniční neodkladné péči.
Typický bezdomovec má subfebrilie, zhusta trvale horečku, je dehydratovaný, na hranicí metabolického rozvratu. Má karenční příznaky v rozsahu plné škály veškerých vitamínů. Při kontaktu s těmito živořícími jedinci je vždy nutno počítat s chorobami, které známe jen z učebnic lékařství 19. století a se kterými se většina zdravotníků ještě nikdy nesetkala. A priori je nutné předpokládat parazitární a venerická onemocnění. I u mladších jedinců dominuje neléčená hypertenze a onemocnění jater v nepředvídatelné škále všech serologických forem. Bezdomovec explicitně disimuluje, zastírá a nebo o svých strašlivých chorobách opravdu neví. Pokus o jakoukoli anamnézu je přinejmenším dubiózní. Apatriditates několikrát denně zvrací, křečují, jsou zmatení, trpí dysarthrií. Takové příznaky jsou šmahem ” odsuzovány” a přičítány četnými štítícími se zdravotníky drogám a ” chlastu”. Ve skutečnosti se může jednat o chronické nitrolební poúrazové či neuroinfekční procesy, překvapivě prostým důvodem je “obyčejná” hypoglykémie. Homeless mají porušené vnímání bolestí, teprve po odhodlání se k zevrubnému vyšetření svlečeného pacienta nalézáme neuvěřitelná zánětlivá, gangrenózní, putridní a nekrotická ložiska s etiologií, nad kterou vždy jásají všichni bakteriologové, kteří tak získávají zcela neznámé divoké kmeny bacilů, které jejich mikroskop ještě neviděl.
Na bezdomovce budeme voláni pro bizarní dyspeptické či nitrobřišní diskomforty, kde selhávají veškeré známé zásady a symptomatologie náhlých příhod břišních. Bezdomovkyně mají trvalý neklasifikovatelný výtok, gynekologická onemocnění s kontinuálně se vyvíjejícím pánevním zánětem pobřišnice. Nepravidelná a škodlivě rytmizovaná životospráva má za následek táhlé bolestivé koliky, poruchy močení a vyprazdňování vůbec, na které je pro jejich náhlý agresivní průběh volána linka 155.
Nezjistitelné procento bezdomovců má výpotek v dutině hrudní a vždy je třeba předpokládat některou z forem tuberkulózy. Hrudní chirurgové znají pokročilé stavy po spontánní perforací jícnu či pneumothoraxy s komplikovaným pooperačním průběhem a často fatální prognózou.
Každého bezdomovce je třeba a priori považovat za bacilonosiče. Pro personál záchranných služeb jsou bezdomovci závažným mementem k nutnosti dodržovat nadstandardně veškeré hygienické předpisy a dogmata – k ochraně nejen své, ale i dalších nemocných ošetřovaných týž den a transportovaných v témže voze.
Před 4 lety jsem publikoval rozsáhlé sdělení o poranění bezdomovců. U těchto příhod je třeba vždy předpokládat zvýšené krvácení, rychlý nástup šoku i po jinak banálních úrazech. Dutinová poranění – zvláště zavřená traumata hrudníku a břicha – mají nezvykle prudký, šokující a na zvyklá opatření a medikaci málo reagující průběh ! Veškeré rány, zlomeniny či termické a chladové léze se komplikovaně hojí a bludném kruhu zhoršují i celkovou odezvu zbídačelého organizmu.
Ne každý bezdomovec je zločinec, HIV pozitivní asociál či prostitutka, někteří mají řádné pojištění. Naopak právě absence platného zdravotního pojištění vede mnohé zdravotníky všech kategorií a úrovní k odpuzující iatrogenizaci těchto lidí, kterou tímto jasně odsuzuji a považuji za “morální genocidu”. Medicína bezdomovců bude v každé civilizované zemi ozdobou právě oné – tolik proklamované – vyspělosti a civilizace. Přes zvýšenou nákladnost je ale třeba myslet úzkostlivě na zásady vlastní ochrany. Nutnost tyto občany léčit, zajistit v plném rozsahu, s invencí dle stávajícího odborného poznání je zcela nezbytná právě proto, jak vysoké riziko přináší těmto odpadlíkům společnosti jejich vysoká komorbidita.
