… tu jeden Samařan přistoupil k polomrtvému, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej
na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral….
Lukáš, 10, 33-34
Ve 4/2005 Urgentní medicíny jsem si přečetl se zalíbením a chutí příspěvky Milany Pokorné, Valáška, Schwarze a potažmo Otakara Budy – o vzdělávání lékařů v UM. Jsou v nich realistické, kompetentní a srozumitelné názory, které odpovídají statu quo, dávají určité nabídky, jsou korektní a nabízí širokou diskuzi – věřím že ku prospěchu věci.Kdo pracuje u záchranných služeb vše řečené a publikované ocení – protože ví, jak nelehký je to problém.
Teď ani přesně nevím, jestli se diskuze na toto téma hodí na paramedik. cz a ani si nejsem jist, jestli můj skromný příspěvek alespoň trochu některým očekávaným potížím pomůže – nicméně! Zkusme se vážení všichni zamyslet, jak daleko je v této zemi správně chápán pojem urgentní – rozuměj: co je urgentní, co je odkladné, co je elektivní, co je akutní zhoršení chronického stavu… možná jen simplexně správné odlišení urgentní a neurgentní medicíny – ve všech oborech. Z mého vyhasínajícího skeptického náhledu tomu nerozumí většina lékařů – spíš k takovému myšlení nejsou vedeni, urgentních stavů se – zhusta žel oprávněně – obávají. K jejich práci se jim „ nehodí“. Rozdíl není určitě srozumitelný zdravotním pojišťovnám, není patrný v úhradě zdravotní péče. Ve zdravotních koncepcích všech politických stran není o pojmu urgentní medicína ani slovo – a pokud ano, jsou to náhledy iluzorní, nepřesné, dovolím si poznamenat až naivní. Zdá se, že přeháním, ale „nerozumět“ už znamená třeba vztah většiny nemocnic k prostorovým podmínkám pro vlastní převzetí akutně nemocných, nestabilní kapacita akutních lůžek, ne vždy ochota a vůle tato intenzivní lůžka pregnantně uvolnit dle vitální potřeby – třeba i ve 3 hodiny ráno. Rezerva v pregraduální výchově mediků pro znalost akutních stavů je – přes četné snahy a zlepšení – stále jen okrajovou záležitostí většiny fakult. Postgraduální vzdělávání stojí a vždy bude stát peníze. Nemalé prostředky, které nejsou skoro nikde k dispozici. Dnes již není nikdo ochoten nezištně kohokoli v čemkoli erudovat. Je málo osvícených „mocných“, zřizovatelů a manažerů, kteří zariskují a do vzdělání právě v urgentní medicíně investují víc, než by se na první pohled zdálo nutné, ale za čas se jim vše vrátí, musí to tak být!
Může vzbudit údiv či dokonce nevoli nesporný fakt, že na druhé straně právě, jen a výhradně(!!) zdravotní pojišťovny mají ve svých „lůnech“ obrovské cenné kompletní databáze o způsobu či výsledcích poskytované péče – na „hlavu“, na rodné číslo, na často dost přesnou diagnózu. Nevím, ale a priori o tom pochybuji, jestli se někdo pokusil odborně, vrcholově statisticky s využitím a správným nadefinováním sledovaných atributů, tento cenný klinický materiál využít a zpracovat. Také dle regionů, dle roční a denní doby, dle odborností, dle čehokoli, co může být následně využito právě pro koncepci vzdělávání lékařů a jeho financování. Já si myslím, že ani pořádně nevíme kolik lékařů potřebujeme na ten či onen druh činnosti a zajištění přednemocničních či lůžkových akutních stavů. I to – dle mých skromných zkušeností právě z činnosti ve zdravotní pojišťovně – lze využít a následně na základě takových rozborů přesvědčit „finančníky“ o přesných hodnotách potřebných investic. Obhájit si skutečnou potřebnost vzdělání třeba právě lékařů pro první kontakt. A až bude jasné toto, pak bude o to konkrétnější, ale i korektnější,vytvářet systém atestů, certifikátů, pravidelné kontroly znalostí, vědomostí a návyků těch lékařů, které je možné pro UM všech typů využít, použít. A používat nadále! A v neposlední řadě řádně zaplatit, relativně i „vykloubit“ z rigidního klišé zákoníku práce.
Jsem rád, za nás za všechny, že slova moudrá padla v posledním čísle UM právě na tato citlivá témata.
