Máme rádi paní primářku Drábkovou. Je nezdolná, pracovitá, samojediná. Je zcestovalá, již sama o sobě je pro nás webovým prohlížečem dlouhé roky. A hlavně nepřenáší do našeho – stále ještě podivného zdravotnictví – „hlouposti“ jiných národů. Každý obor či rezort – dříve, jako nyní – čeká, co kdo přinese nového. S čímpak asi tentokrát přijdou „pinkflojdi“, napíše ještě něco Viewegh, vybaletí Zidane ještě nějakou jinou kličku ? A pak se – když je něco jen trochu nového – poslouchá, prohlíží, čte a komentuje, rozebírá, aplikuje – nebo případně jen tak kecá.
Právě tak v těchto časech vnímáme překlad a úpravu KPR 2005 od paní primářky. Je to fascinující čtení, myslím si že skoro povinné pro každého, kdo se třeba jen otírá o jakoukoli urgentní medicínu.Kromě souhrnu stávajícího odborného poznání je mezi řádky plno důvodů k přemýšlení, O samojedinosti každé resuscitace, o nutnosti se navzájem KPR nestrašit, ale také vnímání, jak skoro všichni ještě tak úplně nekonáme vždy správně. Neodkladná resuscitace se s rozvojem vědy a poznání, po sjednocení nomenklatury a vyhodnocení statisíců – de facto – kasuistik, jakoby ZJEDNODUŠUJE. Protože zraje, stává se srozumitelnou – a jak říkají někteří sportovní trenéři pěkně česky „ hratelnou“. O to víc je třeba se s ní stále více kamarádit, číst, trénovat a sdělovat si zkušenosti a výsledky. Třeba jen „ bájným“ líčením za použití záchranářské latiny na každém stanovišti či u tisíců intenzivních nebo standardních lůžek.
Odvažujeme se paní primářce Drábkové s pokorou, skromností a úctou poděkovat. Skoro by se člověku zachtělo odjet v létě do Utstein Abbey jen tak – třeba na dovolenou.
