Stejně jako každý, kdo má zájem o jakýkoli vývoj PNP, vnímám, čtu, poslouchám a nějak se snažím – třeba i na koleni – spoluvytvářet současný pozvolna rostoucí boj. Hit, který se čile dere na povrch a hledá si v prostoru země České svoje nepochybně oprávněné místo. Myslím tím snahy legalizovat a nějak uspořádat do systému nelékařské profese u záchranných služeb. Jsem příliš sláb na to, abych tento nelehký proces mohl jakkoli zásadně ovlivnit zevnitř. A nejsem kompetentní. Občas se mi ale zachce alespoň poukázat, pokusit se poradit, dodat a vyvolat nějakou myšlenku v někom, kdo to na rozdíl ode mne změnit může.
Názory na to vše nejsou nijak jednoduché, nejsou ani jednotné a asi dlouho ještě nebudou. Pracoviště PNP všeho druhu, úrovně, krajové specifiky i různé kvality obsahují v této chvíli silný lidský potenciál, který lze jedním slovem nazvat „ paramedictvo“. Patří sem řidič, řidič – specialista, řidič – záchranář, sestry, sestráci, sestry DIS, záchranáři s maturitou původně na gymplu, bakaláři všech odborností, ale i medici – třeba již bez perspektivy dostudovat. Výčet není úplný, netroufám si pokračovat dál. Podobně je tomu i na všelikých školách, které tuto „rescue“ partu vychovávají. Někde dobře, někde hůř. Mnozí sní o tom, že budou jednou paramediky, nebo kýmsi, – event. i za víc peněz – kdo obdrží jakýsi glejt, ve kterém bude obsažena jejich moc, jejich nárok a právo konečně prokázat, co v nich do té doby jen doutná a podřimuje. Jiní se toho bojí, raději by chtěli nechat vše jak je. Akční typy překračují své kompetence již nyní, často jsou za to trýzněni, trestáni, jinde chváleni a plácáni po zádech. Někde uprostřed jsou ti, kteří jen čekají, mlčí, užírají se a jen v hospodě odbrzdí své nitro a vypouštějí negativistické litanie za svůj zneuznaný um.
Abych byl spravedlivý, chválím již opakovaně, alespoň nulté kolo Komory záchranářů a to s opětovným přáním jejího budoucího úspěchu. Paramedictvo všech kategorií dnes již zcela veřejně, ústy těch odvážnějších, opovrhuje lékaři v posádce. Možná mají někteří i pravdu, mají svoje neblahé zkušenosti – ale !! Je jen otázkou času, kdy o tom začnou žvanit média, ti četní mladí nezkušení investigativní novináři, kterým se zalíbí – mimo rámec rezortu – vynesené báchorky o tom, jak někteří lékaři „ neumětelové“ zabíjejí a jak by bylo lepší, kdybychom to mohli dělat – my paramedici – sami, bez nich. Strašná představa ! Také 21. stoletím bude zřejmě obcházet „strašidlo intubace“. „Neumí intubovat“ – „ záchranář umí lépe intubovat než doktor“ … ani se mi snad nechce uvádět jiné příklady /. O ETI by se dalo psát týdny a měsíce, ale jedno si nemohu odpustit. Každý zkušený intenzivista ví – předesílám, že já jím nejsem a už nikdy nebudu, ale vážím si každého takového !!! – jaká úskalí patří k fázi rozhodnout se pro intubaci, technicky, pozičně a medikamentozně si jí připravit, ale hlavně pak!?! Proč se stále s takovým despektem a respektem mluví jen o tom, jak se do té „koláčové dírky“ strefit, jak nevložit rouru do jícnu ??
Prubířským kamenem je přeci to, co se děje poté, k čemu a jak nám zajištění dýchacích cest pomůže, jaký použijeme ventilační režim, jak nemocného tlumíme, co a jak monitorujeme. To všichni umíme ? Určitě ne ! Více pokory by slušelo každému a především ti, kteří jsou v procesu ETI prakticky neomylní to vědí, nežvaní, nepomlouvají a snaží se spíš hledat trvale cesty k erudici těch – logicky a trvale – méně zběhlých. Je třeba si uvědomit, že „dobrovolně“ vás „ pustí“ do dýchacích cest / ještě ke všemu s laryngoskopem !! / jen fantom, mrtvola – a to ještě ne každá a nebo klient OChRIPu, který má chudák již „v hrdle preformovaný“ kanál, po kterém jej lze přeintubovat možná i poslepu. Doporučuji vážit si všeho a kohokoli alespoň s nějakou pokorou, nežvanit a nepomlouvat ty druhé, kteří se nám třeba na první pohled zdají, že jsou „ vrazi“ či hadrníci. Ano, intubovat je třeba umět a stále a stále a stále … se tomu jakkoli učit – až do smrti, kdo neumí ať dělá něco jiného atd. atd. Avšak vždy může být zaskočen i ten nejzběhlejší. Ale nenaparovat se, nestrašit se, sdělovat si trvale zkušenosti i v kuloáru a být kolegiální. Možná i před soudem ! A to, vážení paramedici – myslím ty „zdivočelé“ – na rozdíl od vás vnímá a ctí právě onen opovrhovaný lékař. I když se vám to na první pohled nezdá.
Rozličné a vzájemně si odporující náhledy na stav paramedictva v Čechách mi velmi nutkavě připomíná posmrtný osud Aloise Gonzagy – nyní již řečeného Svatý. Chlapec se narodil v roce 1568, vychovávali ho u španělského krále, jako pubescent to byl arcilotr, který střílel z děla na zajíce, ale pak se umravnil, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a všude udivoval svojí mravní čistotou a dojímavou zdvořilostí. Skončil jako ošetřovatel v nemocnici v Římě, kde nezištně pečoval o umírající, aby posléze sám podlehl ve 23 letech morové nákaze. Je pravděpodobné, že právě proto se stal svatým. To vše by bylo hodně málo zajímavé. Ale co bylo potom – a je až do dneška !! Málokterý světec a martyr je prezentován – podobně jako stávající české paramedictvo – tak rozličně, rozporuplně, ode zdi ke zdi, od výsměchu až po nekritické zbožnění, jako právě on.
Tak třeba : Alois Gonzaga zemřel 21. června. A copak na to naše pranostiky ? Na svatého Aloise, poseč louku, neboj se ! Ještě dnes mnozí hospodáři, zemědělci i chalupáři na onen „ aloisiánský“ první letní den čekají, brousí kosy, srpy, startují „vytočené“ sekačky od Mountfielda a věřící se pak jdou večer za svatého Aloise pomodlit. Když se vše povede.
Nebo odjinud – chlapec byl až do své smrti holobrad, dobové portréty jej znázorňují jakoby čistě oholeného – Gillete Mach 3 Turbo – sličného asketu, který se výrazně lišil od jiných tehdejších umravnělých – nicméně fousatých – celebrit na první pohled. Odpůrci Tovaryšstva Ježíšova se mu dodnes vysmívají a nazývají ho “bezvousý kněz”.
A co teprve Jaroslav Hašek ve svém slavném doslovu k I. dílu Švejka ! Ten šel ještě dál. Švejk je dodnes pro nemálo Čechů biblí a „Knihou knih“. Mnozí se v ní nalézají a racionalizují si tím svojí tendenci se spíš všemu vysmívat, než dělat něco pořádného. Hašek agresivně v doslovu horlí proti všem, kteří se stydí používat vulgarizmy, Cituji : „ / ti útlocitní/ by vychovali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury typu svatého Aloise, o kterém vypravuje se v knize mnicha Eustacha, že když svatý Alois uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil své větry, tu dal se do pláče a jedině motlitbou se uspokojil…“ – konec citátu. Vida, úplně jiný pohled, nabádající k výsměchu, podcenění, zapuzení podobných osobností.
Nebo podoba – tuším čtvrtá – zase úplně odjinud. Nikoho nepřekvapí, když se dočte, že oběti AIDSu v rozličných zemích ve svatém Aloisovi nalezli svého přímluvce, obraz bezvousého kněze je jako amulet nebo potisk na tričku nositelů viru HIV vyobrazen jako jejich jediná naděje a patron úzdravy. A dnešní jezuité Ignáce z Loyoly ? Ti jsou zcela rezolutní. Alois je symbol nesmlouvavosti, nepřijímá kompromisy, odmítá dnešní pokřivený výklad Krista, prý nabádá každého člověka aby Ježíše následoval, neboť pouze on jediný má pravdu a ví jak na to. Tedy Alois bojovný, skoro totalitní! Hlavně pro mládež je dnes Alois Gonzaga neomylný mladík, nekompromisní, neohlížející se nalevo ani napravo, pokud jde o „ naši věc“. A to vše zaštítěno mravní čistotou – jak se dnes populisticky nalhává „my to přeci myslíme jen a jen dobře“. Posledním hitem a vrcholem, třešničkou na dortu, je nový objev, v kterém je Alois Gonzaga jasně prokazován – dokonce snad i antropologicky, jako vlastní syn neomylného poloboha a krále Jezuitů Ignáce z Loyoly. Myslím si, že by se divil, styděl nebo zuřil žárlivostí i Dan Brown.
Tak – a teď se v tom někdo vyznej! Výklad českého paramedictva je úplně stejně pestrobarevný jako posmrtné “využití” chudáka svatého Aloise, kluka hodného a holobrádka. Příměry jsou možná vzletné, fejetonové, skeptické, pouze k nedělní ranní kávě a jakoby nic neřeší. Pro někoho je to třeba jen motiv typu :“ Tak je to ale přeci se vším“, snad je to všechno pouhá demagogie. Ale jsme s tím zasazením nějakého paramedického semínka teprve na úplném začátku a už je to pro někoho blbost, pro jiného podvod, pro třetího důvod se urážet, vysmívat se, zakazovat. Pro mnohé další je vidina být jednou paramedikem „posvátným“ snem, celoživotní touhou nebo podmínkou, aby dostal bohatou Žofku Kotrbovic pod čepec. Nevím, jen podsouvám, našeptávám, nutím k zamyšlení. Ve snaze se všemi těmito jevy počítat předem, než něco kdokoli začne.
Ve snaze vylepšit PNP je všude kolem nás – zatím – mimo jiné – plno amatérských, samozvaných a tím i občas nebezpečných činů a projektů , které již dokonce někde fungují.Nemají žádnou úřední platnost a zavánějí anarchií, snahou se zvýhlednit a pak na základě náhodných či ojedinělých úspěchů uvěřit tomu, že konám správně. Všechno, co je dobré pro lidi, nemocné, poraněné, ohrožené – všechno je dobře, ale anarchie, samozvanost, šerifovské zákony nebo soudce lynč už do dnešního světa nepatří.
Cože to mám tedy vlastně na mysli ? Trvale přemýšlet, nedělat neuvážené kroky, nenechat se zneklidnit zatím malým zájmem i nechutí mnohých spolupracovat. Ale nepřehlížet nic z toho, co již existuje, funguje a ctít zákony, vyhlášky. Samozřejmě dodávat nějakou živou vodu i těm, kteří vše teprve vytvářejí a jednou se prosadí. Jsou tací a věřme,že vymodelují nějaký systém, bez snahy hledat v tom potažmo předvolební,politický či zištný motiv. Nebude to jednoduché, těch číhajících a oprávněných odpůrců – včetně pojišťoven apod. – není tak úplně málo a stále ještě jsou – a některé budou dále – silnější než my. No a třeba se jednou bude těm skutečným českým paramedikům věšet na uniformu a hruď za mimořádné úspěchy Řád Svatého Aloise Gonzagy. Che, che !
