Položme si otázku 112 nebo 155. Já jako zdravotník mám jasno, laik možná nikoliv. Alespoň do doby než mu půjde jak se říká o „kejhák“. To už otázka 112 nebo 155 může znít i shakespearovsky dramaticky: „ Být či nebýt“. Zastánci 112 mohou namítnout, že jsem zaujatá. Ano asi jsem ale já bych dodala, že zdravě zaujatá. Protože na rozdíl od laiků v tom pracuji den co den a vím jak to chodí.
Vím o cenných vteřinách, které rozhodují o tom jestli budete mít doma manžela, otce, syna atd. atd. takového jako dosud nebo jestli budete jezdit na návštěvy na oddělení následné intenzivní a resuscitační péče. Mimochodem dnes naprosto funkční a skvěle vybavené jak personálem tak technikou, ale budete tam jezdit za něčím co bývalo vaším drahým a dnes je díky prodlení, citlivější prominou, nemyslícím preparátem odkázaným na lidské milosrdenství a techniku.
Vím také, díky své práci, jak předávání tísňových výzev ze 112 vypadá.
Pokud se nad tím zamyslím jako laik zmítaný osudem a začnu počítat, tak zdržení 2 minuty je ještě odhad velmi lichotivý. Počítejte se mnou.
Vytočím 112, povím operátorce o tom, že tatínek leží na zemi v bezvědomí-jsem vyděšená, zmatená, nevím jestli dýchá, jsem ráda, že vůbec vím kde bydlím, takže na ní informace buď rychle drmolím a nebo zoufale křičím ať mi rychle pomůže, tatínek umírá. Operátorka je pravděpodobně stejně zoufalá jako já, musí ze mě dostat odkud tak zmateně pokřikuji aby věděla, jak se nerudovsky říká, kam s tím. Klobouk dolů jestli se strefí hned napoprvé (názvy obcí se pravidelně ve všech krajích a oblastech opakují-jen my na Kolínsko-Nymbursku máme tři Nové vsi, a pořádně rozstrkané !!) a celou věc přesune na dispečink příslušné Záchranné služby. Tam se ozve zdravotník, sice patřičně vyškolený ale mě je to jedno, protože vše opakuji ZNOVU. Znovu hystericky křičím a snažím se sebrat. Dávám adresu a popis cesty(v malých obcích, aby sanita další cenné vteřiny nebloudila).
Jsem sice potěšena tím, že mi sestra umí poradit co mám dělat, jak mám svého drahého uložit, že mu nemám dávat nic pod hlavu, jak mám začít obnovovat životní funkce ale to je až po cca dvouminutové prodlevě co jsem vše povídala někde jinde, někomu jinému, dalšímu laikovi.
Proto se jako zdravotník, který zná svůj denní chleba, se domnívám, že je třeba zachovat národní tísňová čísla. Lidé si je pamatují a u nich pracují lidé, kteří své práci rozumí, připravují se na ni po odborné stránce a poskytují volajícím v daný okamžik maximálně možné.
Zatím jsem víceméně probírala téma z pohledu laika. Teď to vezmu za sebe jako za sestru operačního střediska a vzpomenu na okamžiky, kdy nám byla výzva předána ze 112 vyloženě špatně. Je toho poměrně dost. Nahrávací zařízení na dispečincích Záchranných služeb by mohla povídat. Zodpovědně musím říci, že pokud ze 112 předají jednu dopravní nehodu, těžkou dopravní nehodu jako dvě asi 15km vzdálené !!! – je to opravdu na zamyšlení. A ne na zrušení 155. Není to spíš na zrušení 112? Když už jsme u toho boření.
Obávám se všeho, neboť co se u nás děje bohužel s velkou oblibou je rušení všeho fungujícího a nahrazování tohoto různými nefunkčními paskvily zákonů a nařízení, které ihned jak jsou vydány se mění, protože jsou špatné. Hasiči vedou svou kampaň velmi agresivně, asi jde opravdu o velké peníze. Pánové a dámy hasiči prominou, je to můj soukromý dojem. Jejich práce je zajisté velmi potřebná, nebezpečná ale hasiči je od slova hasit. A jak se říká ševče drž se svého kopyta a nebo když dva dělají totéž není to vždy totéž.
Na závěr bych ještě napsala, že by se hlavně nemělo zapomenout na obyčejné nemocné lidi, aby kvůli tomu, že se zase stejně jako s Pendolinem chceme ukázat, neumírali bez rychlé pomoci na ulici. O ty nemocné, zraněné a mnohdy umírající tu přece jde. A nebo se mýlím????
