Jiří Franz
Výjezdy záchranných služeb k pacientům s onemocněním srdce jsou stále nejčastější. Setkáváme se především s akutním zhoršením již chronicky probíhajících stavů a pro záchranáře všech kategorií není nikdy na škodu vyznat se v tom, jak vlastně takový kardiak může stonat. Posouzení závažnosti jeho stavu je nepochybně doménou především lékaře, ale víme jak často se setkáváme s nemocnými, kde je každá rada drahá a lékař ne vždy nablízku.
Kardiak velmi často udává dušnost. Zpočátku jen po námaze – tzv. námahová dušnost. Dýchání se námahou zrychluje, občas se přidává i dráždivý kašel. Dušní jsou nejčastěji pacienti s hypertenzí, infarktem a všeobecně s IChS – ischemickou chorobou srdeční. Příčinou je městnání krve před ochablým srdečním oddílem a dušnost je pak nejčastěji charakteristická pro levostrannou srdeční slabost. Závažná je dušnost klidová, nemocní jsou nuceni se posadit, probouzejí se v noci ze spánku, sedí a lapají po vzduchu. Říkáme tomu ortopnoe. Dýchání je chrčivé, sputum růžové a stav se může vystupňovat do obrazu plicního edému (též asthma cardiale).
Vyhodnocení tak často udávané dušnosti by mělo patřit k samozřejmé erudici především sestry na operačním středisku. Každá dušnost je ukazatelem špatného zásobení kyslíkem. Naříkají si na ni nemocní s rozedmou, chronickým zánětem průdušek, kardiaci s vleklou slabostí pravého srdce, mladší generace se srdečními vadami, plicní onemocnění navíc ještě doprovází cyanóza.
Dalším často udávaným steskem je bušení srdce (tzv. palpitace). Někdy jsou, pravda, palpitace průvodním projevem emocí, hysterie, neurocirkulační astenie či chorob štítné žlázy, ale vždy je lépe předpokládat extrasystoly, arytmie – tedy původ kardiální !
Závažný je údaj o bolesti na hrudi (stenokardie). Typická je bolest náhlá, prudká, v krajině srdeční nebo za hrudní kostí, trvá několik minut a může vystřelovat do levé horní končetiny. Takový syndrom nazýváme angina pectoris. Může spontánně odeznít, ale vždy je závažnou známkou možného postižení věnčitých tepen a potencionálního ohrožení nemocného na životě.
Velké procento kardiaků si stěžuje na otoky dolních končetin. Nemocný pozoruje nejprve otoky kolem kotníků, které zpočátku přes noc vymizí. Zhoršování edémů dolních končetin je zásadním příznakem, i v případě, že původ je “pouze” cévní. Vždy je třeba vnímat pacienta jako celek a oprávněně se obávat – u kardiaků tak častých – komplikujících žilních uzávěrů s realitou následné embolie do plicního řečiště, často bezprostředně smrící.
Výpovědní hodnotu mohou u srdečních onemocnění mít i barevné změny. Známe bledost u infarktů myokardu, ale „paradoxně“ může doprovázet i hypertenzní krizi! Cyanóza je vždy známkou nahromadění redukovaného hemoglobinu v krvi, vidíme ji u vrozených srdečních vad nebo vleklé nedostatečnosti pravého srdce.
Kardiak často zhoršení svého stavu pozná sám. Je unavený, malátný, často má dlouhé minuty nepravidelný puls, má bušení srdce a nemůže spát. Věrohodně udává přechodné stavy dušnosti či tlaku na prsou. Podle rychlosti nástupu uvedených příznaků je pak prubířským kamenem invence zdravotníka prvního kontaktu zvážit jestli se jedná o srdeční nedostatečnost akutní, nebo trvalou a dlouhodobou. S kardiálně nemocnými je třeba navázat efektivní kontakt, při akutních stavech provést dostupná vyšetření, – adekvátně, energicky a trvale garantovat monitoring a zajištění vitálních funkcí, které mohou selhat i během transportu dramaticky rychle.
