Jsem rád, že jsem Čech – nemám žádné „systémové“ důvody si právě na toto nějak zběsile stěžovat. Ale musím se již léta vždy přidávat k těm, kteří říkají, jak jsme „ my Češi divní“. Hodně populisticky a zjednodušeně nejprve sáhnu po příkladu z dějepisu. Ve škole nás učili, jak úžasnou listinou byl v roce 1409 Kutnohorský dekret. Nejsem si jist, zda dokonce onen letopočet tehdy nepatřil k neodpustitelným stavebním kamenům všeobecného vzdělání.
Dovolím si plné znění této tehdejší normy nejprve předložit :
Václav, z milosti boží král římský, vždy rozmnožitel říše, a král český
Důstojní nábožní milí!
Ačkoli jsme všeobecně povinní dbát o prospěch všech lidí, přece jen nesmíme jim být nakloněni natolik starostlivě, že by snad podléhal škodě a újmě prospěch těch, kteří jsou k nám těsně připoutáni příhodností míst, časů nebo některými jinými okolnostmi. I když totiž každý člověk je povinen milovat každého člověka, přece jen je potřebí, aby samo toto milování vycházelo toliko z náklonnosti náležité; dávat přednost v lásce cizinci před domácím je proto zvrácením náležité náklonnosti, ježto pravá láska začíná vždy u sebe sama a potom se přenáší na potomky podle příbuzenství.
Protože pak národ německý, který nemá vůbec žádného obyvatelského práva v Českém království, v rozličných záležitostech na pražském vysokém učení si osvojit k užívání tři hlasy, jak nás o tom došla věrohodná zpráva, a poněvadž národ český, téhož království pravý dědic, těší se a užívá toliko jednoho hlasu, my tedy, považujíce za nespravedlivé a značně nevhodné, aby z prospěchu obyvatel, kteří po právu na něj mají nárok, těžili nadměrně cizinci a přistěhovalci, a oni pak aby se cítili být utiskováni nedostatkem a nevýhodami, přikazujeme vám mocí tohoto listu mocně a přísně, chtíce tak rozhodně míti, abyste ihned, jak jej spatříte, bez všelikého odporu a zdráhání připustili národ český vším způsobem ke třem hlasům při veškerých poradách, soudech, zkouškách, volbách a jakýchkoli jiných jednáních řečené univerzity podle vzoru zřízení, kterému se těší národ francouzský na univerzitě pařížské a jehož užívají ostatní národy v Lombardii a v Itálii, a ponechali jej od této chvíle na věčné časy klidně užívat a těšit se z výsady těchto hlasů, nečiníce jinak, ačli se chcete vyvarovat našeho nejprudšího hněvu.
Dáno na Horách Kutných, osmnáctého dne měsíce ledna, v čtyřicátém šestém roce naší královské vlády v Čechách, v říši římské pak v třicátém třetím.
Důstojným rektoru a celé univerzitě pražské, nábožným našim milým.
(1409)
Byl to již tehdy euroskepticismus ? Bylo to vlastenectví, nebo vlastenčení ? Bylo to již tehdy ve skutečnosti o penězích, o mamonu, o chtíči po slávě ? Bylo to úžasné systémové opatření ? Bylo to správné ? Do přípravy tohoto dekretu se tehdy zamotal kdekdo, i Jan Hus si přikládal velmi vehementně polínko. Otec vlasti – lucemburský občan – Karel IV. založil roku 1348 univerzitu, která prosperovala, byla asi založena správně, v pravou chvíli, po dobré přípravě a profesionálně. Měla úroveň, prestiž a nemalé výstupy. Produkovala do té doby kvalitní a později světoznámé žáky na všech svých katedrách. Populistický Kutnohorský dekret způsobil – bohužel – jediné. Kvalitní a vzdělaní profesoři – „cizáci“, „Němčouři“ a jinak přitrouble jmenovaní učitelé z jiných zemí, se naštvali a prostě odešli někam jinam. Založili několik univerzit jinde a ta Karlova, se svými slavnými 3 českými hlasy, zcela zapadla. Možná 300 let na tuto unáhlenou normu doplácela svojí tuctovostí, průměrností a zřejmě se znovu vzpamatovala až v oné habsburské „ době temna“, kterou vymyslel Jirásek a Palacký. Z mnoha důvodů se lze oprávněně domnívat, že v těch časech lidem v této zemi skoro nic nechybělo – ale bylo to zkrátka „ temno“. Myslím si, že v tom roce 1409 to asi mysleli dobře, teprve neúprosný a nestejný výklad dějin – často zpolitizovaný – staví dnes tehdejší univerzitní celebrity do ne tak úplně dobrého světla. Málokdo přemýšlí při tvorbě čehokoli nějak moc dopředu. Mnohým je úplně jedno, jestli budují něco, co jednou bude hodnoceno jako špatné, nedokonalé, nepřipravené. A co se bude muset – nedej bože – za klení našich potomků – obtížně měnit, opravovat a zbytečně složitě předělávat jiným směrem. Lidé se stále učí, chybují a občas mýlí. Bude to tak pořád a kdyby to tak nebylo, nikam bychom nedošli. Jak moudré, pravda ?
Horší je to ale vždy, když není tak úplně důvod se napřed řádně nepřipravit, nepromyslet do posledního detailu, nesehnat nejprve peníze, nevychovat k budoucí činnosti patřičné odborníky a trpělivě se nepodívat jak to dělají jinde. Již dávno, určitě dobře a spolehlivě. Toto vše neudělat, ale vzdor tomu cokoli „ navelko“ a s pompou spustit – to je cesta do pekel. Určitě cesta ke komplikacím a jeden z osvědčených způsobů, jak příslušnou věc nedotáhnout do konce. „ Nám přeci nikdo nebude radit, jak to máme dělat“.
Pokouším se již nějaký čas tyhle zdařilé a prosperující stránky nějak oživit. Mám nefalšovaně rád a vážím si přednemocničního oboru, akutní medicíny. Vážím si paramediků, řidičů a všech, kteří se mimo rámec své práce také o něco snaží. Pro sebe či pro něco kolem. A tak chci jen – hecířsky, sarkasticky, rejpavě – nutit každého k přemýšlení. K schopnosti a ochotě ctít u čehokoli především začátek. Víc už toho asi těžko sám dokážu. Teď kupříkladu „běží kampaň“ komentářů ke 112, v pátek došlo v Olomouci k ustavení Komory záchranářů, někde se vytváří zákon o ZZS, na ministerstvu zdravotnictví pilně pracují – tentokrát skutečně odborníci – v oblasti krizové připravenosti – leckdo a leckde se v tom našem světě medicíny prvního kontaktu k něčemu chystá. Třeba jen k tomu, vytvořit jedno nové stanoviště pro záchrannou službu. Nechť je tedy pointou mého fejetonu volání na adresu všech tvůrců, koncipientů, manažerů, vyvolených či povolaných – nevymýšlejme vymyšlené, do poslední chvíle přemýšlejme a připravujme na 200% cokoli, než to spustíme, uvedeme do chodu, pustíme do světa. Závislý alkoholik Václav IV. neměl takové možnosti, jako máme dnes, neměl moc šancí se dozvědět. Jak a co dělají jinde již dávno a dobře. A tak vydal – myslím si, že špatný – Kutnohorský dekret. My tu šanci máme, rok od roku větší. Je jedno, že ten či onen tvůrce zůstane pak nakonec zapomenut, že „ z toho nakonec nebude nic mít“. Ani slávu, ani sochu na náměstí, ani rychle splacenou hypotéku. Ten, kdo se zmocní jakékoli funkce přeci nemusí za každou cenu a ihned něco nového vymyslet, vytvořit, aby ukázal, že on je ten pravý. Jak bolestné je pro mne zjištění, že mnozí vůdčí činovníci by udělali lépe, kdyby si vše nejprve zmapovali, ověřili skutečný stav, potřebnost a rozsah toho, co chystají reformovat a hlavně se poučili z moudrosti jiných zemí. Ani s tou 112 ještě není tak úplně pozdě !
