Jiří Franz
Každý porod – i když je to biologický pochod, starý jako lidstvo samo – slouží k tomu, aby se v období zralosti vypudil plod a placenta. Porody probíhají z 85-90% samovolně, nicméně nás mohou v podmínkách PNP – spolu s méně zkušenou matkou – všelijak překvapit i zaskočit.
Překotně probíhající porod se přimlouvám provést raději v domácnosti než v sanitce nebo dokonce za jízdy – i když dobře víme, jak to mnohdy tak úplně „neklapne“. Máme a známe porodnické balíčky, které vřele doporučuji si přeci jen čas od času prohlédnout, osahat vše co obsahují a urovnat si v hlavě co, jak, kdy, proč a k čemu bychom vše v případě potřeby použili. Záchrankové náhody chtějí, abychom někdy rodili třeba třikrát za týden a pak zase až za 2 roky. Jsem si jist, že v dnešní době nemá žádná posádka RZP či RLP důvod postupovat i v sebeodpornějších podmínkách při vedení a zajištění porodu bez dodržování základních pravidel, čistoty a hygieny. Každý novorozenec to zaslouží.
Některé budoucí matky jako by spadly z Měsíce, ani pořádně nechápou, co se to vlastně s nimi děje, jsou nezasvěcené, volají pozdě, nechávají vše na poslední chvíli a ohrožují tím sebe i plod. Občas jednání – hlavně mladých – žen hraničí skoro s duševní poruchou. Přimlouvám se ale zachovat si i při těchto variantách pokoru, kterou každé zrození zasluhuje, navíc profesionalitu a úctu. Nechávejme si „ od cesty“ rozličné rozšafné poznámky a rádoby rutinérské výlevy “starých porodníků” , které jsou v takové situaci stejně nevhodné, jako špeditérské kletby při stěhování mateřské školky. Není mým cílem pouštět se do zevrubného popisu a “manuálu” jak při porodu postupovat. Jen podsouvám, že rukavice jsou samozřejmostí, obdobně jako desinfekce zevních rodidel. Pupečník se doporučuje podvázat a protnout jakmile přestane tepat. Věnujeme se dítěti, ale nezapomínáme na matku ! Atonická děloha a krvácení může v krajním případě ohrozit rodičku vykrvácením a rychle nastupující intravaskulární koagulopatií. Takto vedené porody zrychlují puls i zkušeným “záchrankovým” porodníkům. Je třeba zachovat klid a až na výjimky, není v časné poporodní době důvod nikam vyplašeně spěchat. Všeobecně se doporučuje neforzírovat, lépe řečeno se ani nepokoušet o porod placenty. Vyplácí se danou situaci adekvátně vyhodnotit jako samojedinou a být připraven na to, že mnohý precedens občas selže. Bájná vyprávění některých záchranářů po úspěšném porodu v terénu – i když chápu oprávněnou euforii – obsahují mnohdy hnusná líčení se smyslem “pro detail”, která nesluší žádnému zdravotníkovi. Takové tlachání bude vždy stinnou stránkou té naší – jinak docela příjemné – záchranářské latiny. Hrdinové mlčí ! Kdo se ex post u záchranky naparuje tím, co kdysi kdesi vykonal, je snob nebo komediant a patří do varieté.
Občas se můžeme setkat s předporodním krvácením po 28. týdnu gravidity, které může být známkou vážné placentární poruchy. Přednemocniční ošetření takových stavů si nelze představit bez žilního vstupu, případně zvyklých protišokových náležitostí.
Naprostou samozřejmostí bude vždy transport gravidní ženy k ošetření po jakékoli dopravní nehodě, nárazu do břicha, napadení, pádu – zkrátka vždy. A to bez ohledu, v jakém subjektivním i objektivním stavu budoucí matka v té chvíli je. Málokterá normálně uvažující žena se bude bránit vyšetření v nemocnici. Nicméně – právě v těchto případech doporučuji velmi přesně, čitelně a srozumitelně formulovat a zajistit přivolaným lékařem negativní revers. Tak jako přibývá arogance a lhostejnost v citovém vztahu mezi mužem a ženou, stejně tak asociálně naplňují někteří občané svůj náhled na – dříve tak posvátnou a nedotknutelnou – instituci mateřství. Případné vlastní nesrovnalosti či neúspěchy, vedoucí k problémům s donošením plodu či dokonce poporodním komplikacím, jsou někteří rodiče schopni si ex post – pomocí právníků – hojit neoprávněně i po letech na záchranné službě.
Málo zkušeností máme s eklampsií a gestozou. Jsou to závažné choroby, které nicméně existují. Vycházejme ze skutečnosti, že otoky, hypertenze a případné nejasné křeče a klonické záchvaty k normálnímu těhotenství zkrátka nepatří. Adekvátní obezřetný symptomatický způsob přednemocničního ošetření s nutnou hospitalizací na gynekologickém oddělení bude vždy ozdobou naší invence při řešení takových stavů.
Nezbytnou součástí našich vědomostí a schopností předvídat musí být nejzávažnější náhlá gynekologická příhoda – ruptura ektopického těhotenství - mimoděložní těhotenství – tzv. ” extrovka” . Vyskytuje se mezi 6. – 12. týdnem těhotenství u žen, které prodělaly ovariální záněty, adnexitidy, gynekologické operace, či vlastní – dnes již poměrně vzácné – nitroděložní antikoncepční tělísko. Gynekologové a chirurgové dobře znají, že se to může stát i do té doby zcela zdravé dívce či ženě, se zcela němou neproblémovou gynekologickou anamnézou. Průběh bývá nezvykle dramatický, prudký pod obrazem hemoragického šoku. Krvácení do břicha dosahuje někdy hodnot až 1500 ml i víc! Šok se rychle prohlubuje a přednemocniční postupy by měly být razantní, energické, svižné. Problémem je pozvolný rozvoj krvácení, někdy trvající i několik dní !! Stále ještě i u nás umírají ženy na vykrvácení při ektopické graviditě, při podcenění plíživé a zrádné symptomatologie. Vždy bude lépe pobledlou slečnu s nejasně bolestivými podbřišky, která není schopna ani zodpovědně říci či připustit jestli je možná těhotná nebo se pohlavně stýká se Svatým duchem – transportovat k odbornému vyšetření, sonografii a provedení krevního obrazu.
Závěrem ještě trochu sekýrování a mentorování. Tak jako v normálním životě, tak – žel – i mezi zdravotníky, se najdou tací, kteří si vykládají jakousi “demokracii a svobodu slova” velmi uvolněně i v tak citlivých otázkách, jako jsou ženská onemocnění, těhotenství apod. Záchranná služba bude bohužel nucena zasahovat i po rozličných violentních historkách a jejich důsledcích. Pojmy jako harašení, znásilnění, sexuální násilí – lítají světem, tiskem, kuloáry, soudními síněmi i ordinacemi ženských lékařů, jako barevní motýli, těžko se v tom někdy vyznat. Ne vše musí být vždy tak, jak je vyřčeno, jak na první pohled vypadá. Ale !! Není úlohou zdravotníků se v takových případech k čemukoli vyjadřovat veřejně a rozptylovat se čímkoli jiným, než obtížemi, bolestmi, nemocemi. Je to občas těžké, vyžaduje to určitý stupeň komunikační vyspělosti, ale lze se tomu přiučit. Méně je více, není žádoucí, aby zdravotník zacházel s nemocnou ženou jakéhokoli věku, provenience či rasy tak, jak je možná zvyklý ve svém soukromém životě. Nicméně v systému poptávka – nabídka skutečně nefalšovaného etického zdravotnictví to je naprosto nepřijatelné. Budu šetřit detaily, skutečně zasvěcení a zkušení ví o čem je řeč, nováčci se doptají! Stačí jak se k sobě lidé dokážou chovat mezi sebou a není důvod tak činit i našim nemocným.
