Jako dítě jsem si občas četl – povětšinou s nevyzrálou hrůzou – řeckou mytologii. Jednou marnivý Zeus unesl králi Agénórovi krásnou dceru Európu. Zdeptaný otec vyslal své syny, aby jí našli, dlouho se jim to nedařilo a bylo kolem toho hledání plno zvyklého dobrodružství a hororových překážek. Inu, hledali Evropu ! Jak příměrné pro dnešní dobu, pravda ? Jeden ze synů – vychytralý Kadmos – se dostal při svém dosud marném hledání do potíží v jakémsi hlubokém lese. Zjistil totiž, že mu jeho družinu zadávil obrovský šupinatý drak. Cholerický Kadmos, navíc manipulovaný mstivou Athénou, se rozkatil a draka umlátil. Vytrhal mu všechny zuby a bůhví proč je zasadil do země. Z živorodé půdy vyklíčila z netvorova chrupu armáda nepřátel, která se chystala osamělého prince ihned likvidovat. V posledním záchvěvu osvícení mezi ně hodil obrovský balvan a to stačilo k tomu, aby se vojáci obrátili sami proti sobě a navzájem pobili. Od těch časů se hovoří o „ dračí setbě“ jako symbolu vzájemné averze, agrese, protivenství a zmaru.
Přes víkend jsem se velmi pozorně a se zaujetím díval na záznam jednání parlamentu před – nakonec – dalším schválením zákona o neziskových nemocnicích. Soustředěně jsem dvě hodiny sledoval onu veřejnou ostudu. Bylo tam vše : páni poslanci a ministři – napříč politickým spektrem – tam hledali Evropu, byl mezi ně „hozen kámen“ ostře sledovaného zákona, předháněli se v aroganci, vyřizování si těch nejsprostších osobních účtů, mlátili kolem sebe a zasévali dračí zuby po metrácích. Aby hned následně z oněch „vykotlaných kňasů“ vyrostli další a další diskutující agresoři, kteří se pak do zemdlení mlátili mezi sebou. Jsem stárnoucí lékař a s věkem mi – krom vyhořelosti – zatím stále ještě kupodivu přibývá empatie, soucítění především s nemocnými a snaha se vší zodpovědností neubližovat ani pacientům, ale ani svým četným spolupracovníkům. Velmi jsem se styděl. Uvědomil jsem si s jakou nelibostí nesu tyto předvolební ohavné a darebácké bojůvky, jak se jich jako zdravotník štítím. Pochopil jsem, kolik nás takových je, kteří jsou de facto de jure bráni do úst a do spárů následných činů, nepovedené party zcela nekompetentních rétorů, kteří většinu svých „myšlenek“ papouškují na základě doslechu, s ne vždy pravdám a adekvátním skutečnostem, odpovídajícím realitě. Realitě v tom každodenním dění v nemocnicích, ordinacích a také záchranných službách. Nemohu chtít mít s tímto furiózním řáděním pranic společného. Již také z toho důvodu, že toto vše je zřejmě teprve začátek. Všichni mají nějakou tu pravdu, všichni ale současně vědomě lžou, blufují, škodí, vyhrožují – aby se posléze nedokázali – jako již tak často – na ničem dohodnout. Je z mého pohledu úplně jedno, jestli se jedná o anarchisty, mladočechy, stranu růžových či spolek „opičí pracky“. Jde – li o zdraví, zdravotnictví, nemocné, lidské utrpení, zdravotníky, lékaře, sestry, sanitáře a pacienty, nebude nikdy – opakuji nikdy !! – možné dospět za takových zjevně nekalých podmínek k ničemu. K žádnému konsenzu, normě, vyhlášce, zákonu, systému, sanaci či pokroku. Pokroku v tom nejčistším slova smyslu, který má obsahovat výhradně jen cokoli pozitivního.Proč bránit tomu, aby vznikla v této zemi srozumitelná síť neziskových nemocnic ? Neznám jediný důvod ! Proč se tak vehementně na druhé straně ohánět rádoby humánními hesly a gesty a špinit každého, kdo chce současně – zase jinde – zakládat akciové společnosti a soukromá zdravotnická zařízení ? Je deprimující, kolik je kolem nás zákonodárců, exekutivních i komunálních politiků, kteří si pletou cokoli sociálního se socialismem, zdravé pragmatické soukromé podnikání zase s utopickým kapitalismem ! A pokud si to nepletou, zcela bez jakéhokoli studu to alespoň předstírají nebo účelově zneužívají.Kolik věcí se již na základě těchto nehorázných – snažím se chápat, že v demokracii legitimních – praktik v celém českém zdravotním systému již zvoralo, poničilo a zatáhlo na chvost celoevropského trendu ! Kdopak by asi chtěl v řadách utahaných zjančených zdravotníků nějaký návrat do „starých“ časů ? Kdo touží po tom šmelit s lidským zdravím, utrpením a obohacovat se léčením módních, ale hlavně závažných onemocnění ? Možná, že někde tací jsou, je jich strašně málo, lze je vždy snadno odhalit a zahnat. Ale takhle ? K čemu to vede ? Je to nabíledni : kolik zdravotníků chodí v posledních letech s chutí do práce ? Kde jsou Hippokratovské motivy, kolegialita, mezioborová spolupráce a zcela nefalšovaná rovnoměrně rozložená dosažitelnost zdravotní péče ? Kdo by se divil tomu, jak geometrickou řadou přibývají nemocní a jejich příbuzní, kteří zdravotníkům veřejně spílají, podávají žaloby, touží až militantně po jejich krvi, věznění, veřejných exekucích nebo popravách na náměstí ?
Jsem možná vyhořelý skeptik, ale nejsem ani náhodou naivní pacifista, snílek či lékař – občan, žijící v jakési izolaci od reality. Dokážu se jako desetitisíce mých kolegů a kolegyň z práce občas také radovat, vzdělávat se, věřit v cokoli, co může mít nějaký smysl, všeobecný prospěch. Trávím hodiny, dny a týdny nezištnou snahou cokoli někam posunout. Postavit do nějaké profesionální úrovně, nevymýšlet již dávno vymyšlené a osvědčené. Nenechat se strhávat arogancí moci a nemyslet si, že když se náhodou dostanu k nějaké vedoucí funkci, znamená to automaticky, že jsem vyvolený, nejlepší a že musím hned začít vymýšlet něco „ nového“, úžasně převratného a často žel i poplatného právě vanoucímu politickému vichru.
Jsem snad panikář, fatalista, anarchista, vidím ve všem jen to horší ? Možná. Ale pracuji, nesedím, jsem v onom nepovedeném systému jedním z článků, malých koleček – nicméně právě z pohledu záchranné služby především každodenním poctivým „dělníkem“, vnímám rozličné stavy, potíže a spolu se svými kolegy se velmi bolestně stávám současně terčem oněch současných rozbrojů. Následně pak i s našimi partnery v cílových zdravotnických zařízeních. Všichni bychom už chtěli mít klid. K práci, v jaké jsme vyučeni a ke které jsme určeni. Nebudeme stávkovat, nejsme ani zubaři, lékárníci či soukromí specialisté. I když ani proti nim nic nemáme. Koneckonců ani pořádně nevím, jak by třeba právě záchranné služby mohly stávkovat. Pan prezident teď zákon podepíše nebo nepodepíše. Po volbách tu normu už teď jedni chtějí rovnou zase rušit,druzí naopak ještě víc monotématicky přitlačit na pilu. Co nás asi čeká ? Další dračí setba ? Snad raději ani ne, vážení kompetentní činitelé. Dlužno totiž závěrem poctivě přiznat, že onen výše uvedený bájeslovný Kadmos nakonec po bezcílné řeži přeci jen pár zbylých potlučených nepřátel sebral, domluvil se s nimi a založil ony tolik dodnes opěvované a slavné Théby. Jako pointu svého naštvaného fejetonu bych si to – alespoň jako trochu pozitivní epitaf – dovolil přát onomu zákonu a celému zdravotnictví, v zemi České, domově mém.Ve finále se přeci jen – třeba jen s hrstkou těch nejodolnějších – pokusit domluvit a něco skutečně stabilního a na pár let důstojného vytvořit.Pro zdravotníky i nemocné a poraněné. Jiné názory nemohu mít.
