Předchozí kapitoly najdete zde.
MUDr. Jiří Franz
Hysterie je tajemný, po staletí zneužívaný i opěvovaný – ne vždy ale každému srozumitelný pojem. Kolem hysterek – ale i hysteriků – je stále plno nejasností a iluzí, které nejsou ani pro samotné psychiatry jednoduché. Hysterie je všude plno, jen se pozorně dívat, mít k ní úctu, profesionální pokoru zdravotníků, kteří umí soucítit i s duševními chorobami.
Hysterie je de facto přesmyčkou od slova histrio – herec. Typickými hysterickými rysy jsou zjevný egocentrismus a nadměrná labilní emotivita. Hysterky si vynucují pozornost a to velmi rozličným způsobem. Někdy jde jen o pouhé sekýrování pro zbytečnost, dramatizování maličkostí. Tzv. klasický hysterický záchvat, afekt,“ tyjátr“ – to je skoro vzácnost a málokdo může zodpovědně říci, že jej alespoň jednou v životě viděl. Psychiatři popisují “histrio” jako chtění vzbudit dojem, mluví o nasládlé přívětivosti, lísavosti, předstírání pokory. Teprve později se ukáže, že se jedná o jedince, kteří tací vůbec nejsou. Muži s hysterickými rysy mohou – hlavně ve společnosti – projevovat okázalé sebevědomí, lze je bez obav nazvat planými pozéry, prezentují se jako tzv. “lvi salonů” aby za pár hodin doma myli okna a nádobí. Ani – často tolik obdivovaná – nedbalá elegance nemusí být vždy ryzí a může se jednat o mnoho hodin předem připravovanou komedii.
Hodně rozšířená je iluze o hysterkách jako úžasných milenkách. Odborníci potvrzují, že tak časté “lákavé” excesy při pohlavním styku s hysterkou jsou ve skutečnosti důsledky – docela smutné – kompenzace jejich těžce odstranitelné frigidity. Historie a krásná literatura popisuje desítky hysterek, které zkazily mnoha stabilním slavným mužům život, dovedly je do blázinců či do hrobu. Je dokázáno, že častou příčinou těchto poruch u žen je nedostatek práce, nedostatek příležitosti se něčím zabývat a pro něco žít.
Pro záchrannou službu je velmi důležitá skupina hysterických pacientů, kteří dokážou zcela věrohodně avizovat a následně předstírat třeba vlastní napadení, chtějí zavolat na sebe Policii pro smyšlený zločin či přestupek. Málo známá – ale pro nás důležitá – je tzv. nosofilie, která se projevuje zájmem o nemoci a nemocné. Pacient zálibně líčí cizí a především vlastní choroby, vynucuje si různá vyšetření a „zákroky“. Následuje vědomé nadsazováním a fabulace / tady ale skutečně pozor !! / – chorobných příznaků s cílem přenést své „ herectví“ na nějaký čas do nemocnice. Útěky do nemoci přinášejí hysterikům vzrušující zážitky, pozornost , sympatie okolí a ochranu ve svízelných situacích. Především ženy hysterky dovedou být enormně lhavé, schopné přetvářky a vžívání se do rolí, kterým nezničitelně věří. Zhusta jim uvěří i okolí, ačkoli se mnohdy jedná o fantaskní syndromy. Pro zdravotníka prvního kontaktu je velmi obtížné tyto jevy odhalit. Jedna psychiatrická říkanka nabízí: Simulant chce jako nemocný vypadat, hysterik chce nemocným být. Ve zdravotnické dokumentaci mezioborové spolupráce psychiatrů s chirurgy se vyskytují dlouhodobé hysterické simulace chrlení krve, krvácení do GIT či dokonce známky peritoneálního dráždění. Zapeklité pro první kontakt jsou hysterické funkční symptomy jako je zvracení, poruchy citlivosti, mluvy, hybnosti, oprese na hrudi, hyperventilace. Nicméně je to v reálném životě stále ještě vzácnost, která vyžaduje od “herce” určité schopnosti, které nemá naštěstí každý. Ne jen z vlastních zkušeností nikomu ze záchranářů nedoporučuji takové nemocné podceňovat, iatrogenizovat, bez vyšetření a řádné dokumentace ponechávat doma, v krajním případě dokonce “léčit” osvědčenou českou fackou či lehkým políčkem přes tváře. Literární zdroje popisují hysterku, která svého méně zkušeného lékaře po takovém – dobře míněném – léčivém úderu ihned probodla dýkou a ve svém “shakespearovském” řádění pokračovala vystupňovaně i při transportu do blázince v doprovodu Policie a lékařů. Fackovat někoho za účelem zklidnění jeho hysterického „ záchvatu“ je stará chybná rada, která se dle zkušených psychiatrů může vymstít překvapivě agresivní odvetou , ale také pobytem v soudní síni.
Velké hysterické záchvaty jsou občas provázeny mrákotnými stavy s dušností, rychle vystřídané primitivními zkratkovitými projevy, násilím či pokusy o sebevraždu.
Za zmínku stojí i patologické herectví ve vlastních řadách. Všichni velmi dobře víme, jak důležitá je stabilita a nekonfliktnost mezilidských vztahů lékařů, sester a záchranářů mezi sebou v době čekání na práci, ale i při vlastních výjezdech. Z ambulantních praxí psychoterapeutů jsou popisováni hysteričtí psychopati s agresivními rysy, kteří dovedou s nebývalou záludností a bezohledností zcela zdecimovat doma svého životního partnera a v práci rozvrátit kolektiv. Dosahují toho popichováním, vyvoláváním svárů, pomluvami, udavačstvím a intrikami. Vzhledem k jejich mistrovským přetvářkám a dokonalému hereckému talentu je velmi obtížné je odhalit. Někteří se tak dovedou vlichotit do přízně vlivných osob, klikatými cestami různých „pseudozásluh“ se mohou dopracovat i význačných postavení, aby pak mohli manipulovat se svými podřízenými.
Skutečně „ úředních“ a nemocných hysteriků je málo, to je třeba vědět. Jsou to lidé nemocní, nešťastní, žijí prázdný život. Ve skutečnosti jsou překvapivě infantilní, dokonce i dobromyslní a po zevrubném vyšetření se ukazuje že “škodí” jen velmi omezenému vybranému okruhu lidí doma či v zaměstnání. Mnoho hysteriků je mezi světově proslulými umělci, hudebníky, výtvarníky či slavnými politiky, jejichž význam je zcela nesporný.
