Čtu tady, jak mnozí chtějí „ desítku“, jak si lámeme hlavu s násilím, s chováním mezi sebou či k nemocným –
tak pojďme zase po čase ” znovu dokola, dokola – muzika začíná…”
Zdravotníci záchranných služeb neúčinkují v ordinacích. Se svými nemocnými se krom jejich domovů setkávají na silnicích, v kostele, divadle, ale také v hospodách či thrillerových doupatech.
Sociologové srozumitelně dokládají, jak právě v nestandardním nezdravotnickém prostředí je zásadní, jsou-li si navzájem obě strany sympatické. Zdravotníkům musí být jedno, jestli je jim jejich klient od pohledu protivný. Nesmí to dát nijak najevo a ještě se – někdy až příliš samozřejmě – předpokládá, že musí být sympatičtí pacientovi. Výzkumníci na statisícových studiích dokazují, že nejméně výhodná – tzv. výbušná – je jednostranná antipatie ve vztahu zdravotník – pacient. Obecně se připouští, že při takovém setkání se může stát de facto úplně všechno. Vzdáleně je to po tisíce let podobné jako s jednostranně se vyvíjejícím citovým vztahem. Beletrie, kinematografie, dramatické umění i vyprávění bájných starců jsou pro neopětovanou lásku přeplněna vagony zmařených životů, neodstranitelných duševních poruch, marných nadějí a proher. Nicméně pacient nemusí lékaře nebo sestřičku zrovna milovat a není tomu ani v opačném gardu. Ony výbušné mechanizmy v nešťastně akutně vzniklém patologickém vztahu mezi zdravotníkem a nemocným jsou někdy až komické. Dobře známe, jak mnohdy stačí pouhé slovo – které našinec často utrousí velmi nešikovně a bez zlého úmyslu. Vzplane-li onen pověstný “oheň na střeše”, je to ještě dobré, protože ten -jak znají paliči – může mít v sobě i určitou krásu živelné pohromy. Bohužel se občas odklopí rovnou smrdutá senkrovna, která ve výjimečných případech zapáchá ještě před porotou. A najednou jako by zmizel vlastní důvod tohoto summitu – zájem o nemocného člověka a jeho úspěšné léčení. Je jisté, že lékař a každý zdravotník – musí být tak trochu herec. Osvědčuje se především charakterní obor a přimlouvám se, aby kolegové a kolegyně nehráli role komiků či dokonce tragédů. Na věrohodnosti to nepřidá a pro trpícího je základní důvěra ta tam ! Uvádím vše s trochou odlehčení hlavně proto, že vztah léčitele i léčeného není a nikdy nebude jednoduchý, snaha porozumět si by měla být oboustranná a je základem úspěchu. Nemocný ale bude vždy ve výhodě. Nemusí se nijak přetvařovat, zvláště tehdy, kdy jeho obtíže nejsou také jen hereckým cvičením. Hodně zhusta není čas zdlouhavě bádat, jestli jsme si s našimi klienty sympatičtí, nebo jestli nás pozorují s vlahým zamilovaným pohledem. Ale jsem urputným zastáncem věrohodných mezilidských vztahů a pro zdravotníky a nemocné v prvním přednemocničním kontaktu je takový parametr polovinou úspěchu, mnohdy i bez drahých léků.
Tak, hudba skončila a my jen přemýšlejme a pracujme na sobě. Občas je třeba si znovu a znovu zatančit, třeba také s operátorkami – ty také občas ” umí zabékat “. Je to daleká budoucnost, ale dočkáme se až bude dispečerka na 155 mluvit jako přezdvořilá slečna třeba na infolince Eurotelu. Věřím tomu, i když tou dobou bude už třeba pár zdravotníků ve vězení či v podmíněném trestu nebo na plastické chirugii se ” zmalovaným ksichtem”. Jiní budou mít za zásluhy sochu na návsi, plaketu od pana starosty – nevím. Bude i – bohužel a bohudík – nadále jedno, jestli to vše bude ” právem” či ” neprávem”. Už nyní se dá ale s určitostí tvrdit, že při aktivním zdvořilém přístupu budou spíš plná náměstí těch soch a prázdná lůžka na plastické chirugii či prach na lavici obžalovaných. Nikdo z nás o žádné pocty nestojí, nakonec ani o ty facky či soudní přelíčení. Jen mne ale stále víc a víc dráždí, jak je nás stále ještě nemálo, kteří jakoby ani nestáli o to, za co jsou placeni, k čemu jsou vzděláni a určeni – a to je povšechná starost o nemocné a ohrožené občany. Fráze ? Jalové plkání stále dokola ? Že to vše dávno každý ví ? Možná. Pak se ale podle toho snažme chovat. Nebo budeme jako ta slečna, která sice měla dokonalé vědomosti z embryologie, sexuologie, porodnictví či “antikonceptologie”, ale pak zlobně žasla jaký že Duch svatý na ní sestoupil po “marjánko – etanolovém mejdle”, kde se bezmyšlenkovitě – i s těmi svými znalostmi – chovala jako mezinárodní kurtizána.
