Telefonáty na 155 se občas prezentují těžce vyhodnotitelnými žalobami a chtíčem volajících, aby záchranka přijela raději hned, že se tam či onde perou a škrtí a že se volající obává, že se něco stane. Dispečerka je v těchto situacích na špičce jehly a my jí to nezávidíme. Operátorkám chceme pomáhat, jsou to naše „matky, ochránkyně i trýznitelky“ – tak jim o tom hnusu domácího násilí budeme alespoň vyprávět.
William Shakespeare určitě netušil, kolik motivů z jeho slavných dramat se stane věčně se opakující nekonečnou písní, žel často končící na ARO nebo v kolumbariu. Dodnes jsou kolem nás – daleko rafinovanější – Jagové, kteří něco prásknou a nažvaní nějakému z četných Othellů a ti nemusí být ani chorobně žárliví a bez rozmyslu se vrhnou na tu svojí Desdemonu, aby jí zcela zbytečně ničili. Někoho dusit smáčknutím krku rukou – / nebo oběma / – se říká rdoušení. Tedy nikoli škrcení, které vzniká smáčknutím krku škrtidlem nebo jiným předmětem. Při rdoušení stačí mnohdy již překvapivě malý tlak, který ihned uzavře hlasivkovou štěrbinu. Krční tepny nebývají úplně uzavřeny, zpočátku je takto napadený při vědomí, brání se. Zvlášť agresivní typy právě ona logická sebeobrana vede ke neúnosnému zvýšení tlaku posléze i na krční tepny, zlomí se často jazylka či hrtanová chrupavka a po krátkém bezvědomí nastává v krajním případě smrt. A z rdoušení je zardoušení, ze škrcení uškrcení …Laická i odborná první pomoc po těchto “roztomilých” potyčkách je pak skoro vždy v rovině kardiopulmonální resuscitace. Vraždy zardoušením postihují téměř výhradně ženy, zvláště při vraždách z vilnosti, dále novorozence a kojence. Velmi smutné je nahodilé usmrcení, které může nastat reflexním mechanizmem při náhlém uchopení za krk kupř. ze “žertu” nebo podle starobylého vzoru “z hračky plačky”. Slaboduchý arzenál filmů v televizi a megacinema dává především rozmazlené a militantní skupině mládeže dostatek manuálů k na první pohled nevinné agresi – ucpávání nosu a úst.
Je dostatečně známo, že tento velmi zrádný a nebezpečný jev se stává součástí šikany v rozličných kolektivech /svobodárny, kasárna, ale i základní či střední školy – bohužel!/. Ucpání rukou nebo nějakou textilií, polštářem, papírem, sáčkem nebo oblíbeným pivním hospodským hmatem – tlakem úst a nosu na podložku – zabrání výměně vzduchu mezi ovzduším a plícemi s možnými fatálními následky. Matky vražednice ve staré Číně věděly, že kojenci stačí přikrýt ústa vlhkým papírem, nebo jim do kolíbky položit na hrudníček “nevinně” spící kočku. I v našich zemích dochází každoročně k udušení kojenců spících v kolébce na dvorku na sluníčku, kdy v nestřeženém čase odpočívá na peřince domácí hodný 7 kilový kocour – a neštěstí je hotovo.
Je hrozná představa, že takové věci se stále dějí. Není možné před nimi ale zavírat oči a číst si o nich v Blesku. Ne vždy se útočníkovi podaří zabít a pak je vždy na řadě občanská povinnost poskytnout první pomoc jak se sluší a patří, zavolat srozumitelně 155 – no, a dispečerka ? Ta musí posádku odeslat v každém případě.
