Linda Buřičová
Všichni víme, že součástí života každého zdravotníka je i povinné (lépe však dobrovolné), celoživotní vzdělávání. Ve většině článků, doporučení a nařízení se toho píše dost o tom, co a jak s pacientem, ale už méně se toho dozvíme o tom, jak se postarat o vystresovaného a vyčerpaného záchranáře. Nemyslím si, že bychom se měli považovat za sobce tehdy, budeme- li při výkonu našeho povolání myslet především sami na sebe. Vždyť žádný pacient není zvědavý na to, když k němu dorazí bledý a opocený záchranář, s kruhy pod očima, dušný a se záškuby v obličeji. Mým úmyslem je vyjádřit alespoň malou naději, že přeci jen někdo myslí na naše duševní zdraví a intenzivně se zabývá případnou pomocí pro nás záchranáře.
Stresová reakce má několik běžných příznaků :
1. FYZICKÉ- mezi tato příznaky patří únava, nevolnost, hypertenze, tachykardie, bolesti hlavy, potíže se zrakem, dýchycí obtíže, bolesti na hrudi…
2. KOGNITIVNÍ (na úrovni myšlení)- obviňování někoho, zmatenost, špatná pozornost, nerozhodnost, zvýšená bdělost, noční můry, potíže s rozpoznáním známých objektů a osob, zvýšená/snížená ostražitost, problémy s pamětí, zhoršené soustředění, potíže při rozhodování, neodbytné představy…
3. EMOCIONÁLNÍ- vina, úzkost, žal, popření, strach, deprese, nejistota, obavy, vznětlivost, silný hněv, ztráta emoční kontroly, inadekvátní emocionální odpověď…
4. BEHAVIORÁLNÍ (změny v chování)- stáhnutí se do sebe, podezřívavost, protispolečenské projevy, změny v aktivitě, nevypočitatelné pohyby, zvýšená lekavost, změny v sexuální aktivitě, neschopnost odpočinku, emocionální výbuchy, ztráta/zvýšení chuti k jídlu, zvýšená ostražitost vůči okolí, konzumace alkoholu, tělesné obtíže…
Všechny tyto příznaky můžete pozorovat sami na sobě nebo na svých spolupracovnících v okamžiku, kdy jste byli vystaveni nějaké kritické události. To znamená každé události, která je pro vás natolik silná, že přesahuje všechny vaše běžné schopnosti se s ní vypořádat. Není třeba se stydět přiznat si ten fakt, že pro mě je krizová událost třeba “jen” dopravní nehoda s dvěma těžce raněnými, kdežto jiný na ni “čeká” celý život a vůbec se nedočká. Stejně tak budeme mnohdy překvapení, že subtilní bledá, křehká sestra reaguje s poklidem na rozdíl od dvoumetrového lékaře po X atestacích ve všech medicínských oborech, který není schopen vůbec žádné činnosti. Většina z nás již zažila některé události, které na nás zapůsobily více či méně, jako např. vážné zranění záchranáře, smrt při výkonu služby, sebevražda záchranáře, smrt dítěte, oběť byla někdo z rodiny nebo známý, událost s nadměrným zájmem médií, prostě cokoliv.
Jestliže jsme si dobrovolně vybrali povolání záchranáře, dají se u nás předpolkádat některé povahové rysy, které máme společné, které nás charakterizují a cílem pomoci- intervence, po prožité krizové situaci je to, že nám tyto pozitivní vlastnosti zůstanou zachovány! Jací tedy jsme? Snadno se nudíme, potřebuje řídit (ne jen auto ale i druhé), chceme dobrovolně podstupovat vysoká rizika, potřebujeme aby nás někdo nebo něco stimulovalo, máme vysokou potřebu bezprostředního ocenění (ne výplatní pásku), dopředu nás žene silná motivace, jsme vysoce zaujatí pro věc, typická je pro nás vysoká tolerance ke stresu etc.
Logicky se nabízí otázka, jak tedy vůbec poznáme, že potřebujeme pomoc? Po prožité krizi (posttraumatickém stresu) se u nás může projevit tzv. posttraumatická stresová porucha. Mezi projevy této poruchy patří:
1. Přítomnost vtíravých myšlenek-
- vracející se úzkostné vzpomínky na událost
- vracející se úzkostné sny o události
- pocit, že se událost vrací
- intenzivní psychická úzkost při připomínce události
- fyziologické projevy, je-li člověk vystaven něčemu, co událost připomíná
Máte- li alespoň jednu z těchto myšlenek, je třeba jednat!
2. Přítomnost vyhýbání se nebo znecitlivění:
- vyhýbání se myšlenkám na událost
- vyhýbání se činostem připomínajících událost
- neschopnost vyvolat si podrobnosti události
- významně nižší zájem o cokoliv
- oddělenost, odcizení se ostatním
- omezené poržívání, znecitlivělost
- pocit omezené budoucnosti
Máte- li alespoň tři myšlenky, je třeba jednat!
3. Přítomnost hypervigilance (zvýšená ostražitost)
- potíže se spánkem
- vznětlivost, hněv
- potíže s koncentrací
- přehnaná úleková reakce
Máte- li alespoň dva z těchto projevů, je třeba jednat!
Nechcete- li ihned při přečtení těchto řádek běžet za nejbližším psychiatrem, nabízím vám jinou možnost. U nás, v naší zemi, není ještě tolik rozšířená, ale tento systém pomoci má určitě své opodstatnění a svou budoucnost. Jedná se o tzv. krizovou intervenci, popř. zacházení se stresem v kritcké situaci, která má za úkol pomoci normálním lidem v nenormální situaci.
Formy pomoci:
1. Defusing- tato metoda se dá využít ihned po skončení události. “V nejhorším ” případě to znamená popovídání si s kolegy, nejlepším popovídání si s někým, kdo je odborně vyškolen. Toto všichni dobře známe, protože to je prakticky to jediné, co zatím máme, ale ne každý kolega vám je schopen pomoci správně.
2. Debriefing- s touto metodou se čeká až několik dní po skončení události (cca 7). Obecně platí, čím větší událost, tím déle se čeká. Jedná se o soubor kvalifikovaných (odborných) opatření v psychologii neodkladné péče, kdy je sestaven tým expertů i vyškolených laiků (z řad složek IZS). Jedná se o vedení rozhovoru se skupinou, který je rozfázován do kroků po sobě jdoucích.
Měla jsem tu možnost zúčastnit se základního kurzu CISM (Critical Incident Stress Management), který vedl psycholog Dr. Thomas Apple-Schumacher. V prvé řadě jsem se dozvěděla, že CISM je diskuze, proces, podpora a vzdělávání. Vyzkoušela jsem si jak roli postiženého, tak roli asistenta. Celá akce probíhala pod záštitou Ministerstva zdravotnictví a byla perfektně připravená. Konečně jsem pochopila, jak je možné pomoci nejen sobě, ale i ostatním kolegům. Také jsem si odnesla to, že nestačí jen připravovat členy týmu, ale musíme se připravit i my. Stačí jen málo. Naučit se důvěřovat, mluvit o sobě, svých pocitech a myšlení. Asi vám to přijde samozřejmé, ale já si myslím, že to nám právě moc nejde.
