Ahoj, Marek Uhlíř mě požádal, abych se s vámi pár řádky podělil o své postřehy ze svého dosavadního působení ve Velké Británii. Do Británie, konkrétně do Newcastle v severovýchodní Anglii, jsem přišel asi před třemi měsíci, pracovat jako triage nurse (sestra na triáži) v nově otevíraném Walk-in centru. Jedná se o bezprahovou ambulanci, jejímž hlavním cílem je ulevit A&E (accident and emergency) a záchranné službě od pacientů s malými poraněními a onemocněními.
Podobných center už v celé Británii funguje spousta, my jsme první v tom, že máme v týmu lékaře. Ostatní centra jsou obsazena pouze ordinujícími sestrami (nurse practitioner). Jsme otevřeni pro všechny, bezplatně, od pondělí do pátku, od sedmi ráno do sedmi večer, plánuje se prodloužení otevírací doby a víkendový provoz. Klienti chodí především s lehčími onemocněními, např. virózami, lehčími alergickými reakcemi, bolestmi hlavy, nebo, poměrně často, pro emergency contraception (postinor). Počet klientů zvolna stoupá, v budoucnu bychom jich měli být schopni ošetřit až sto padesát denně.
Po příchodu klienta je provedena orientační triáž, pokud je stav život ohrožující, je zahájena okamžitá terapie a přivolána záchranná služba. Klienti s běžnými onemocněními a úrazy jsou zaregistrováni a důkladněji roztříděni, u každého pacienta bez výjimky se změří krevní tlak, teplota, satuace hemoglobinu kyslíkem. Triage nurse rozhodne o následné péči, která může pokračovat buď v centru, nebo na specializovaném pracovišti v nemocnici. Triage nurse prohlédne každého pacienta a zaměřuje se především na status praesens, alergie a významné údaje osobní anamnézy. Na základě získaných informací odešle pacienta k další péči. Děti do dvou let a pacienty, u nichž se předpokládá léčba antibiotiky vždy k lékaři, ostatní ke klinikovi s příslušnou specializací. Pacientova cesta centrem je sledována pomocí sofistikovaného počítačového systému. Ten zaznamenává všechno, co se s pacientem děje, včetně jeho souhlasu s vyšetřením a odesláním informací o návštěvě praktickému lékaři. Informace odesílá systém automaticky jednou za 24 hodin faxem.
Náš tým zatím sestává z osmi lidí – managera, vrchní sestry, dvou triage nurses, dvou lékařů, jedné nurse practitioner a jednoho emergency care practitioner. Nurse practitioner je vysokoškolsky (jako ostatně všechny) vzdělaná sestra, s dostatečnou praxí a zvláštními kurzy, kterými si dále zvyšuje kvalifikaci. Smí ordinovat některé léky, které pacientovi přímo dá, nesmí je předepisovat. Jinak dělá vše jako lékař, včetně šití menších ran. Emergnecy care practitioner je úplně nová kvalifikace. Je to vysokoškolsky vzdělaný klinik pro přednemocniční péči – nejen záchrannou službu, ale hlavně návštěvy u pacientů doma. V přístupu k pacientům jsou všichni velmi profesionální, nikdo neudělá nic, na co by neměl kurz a oprávnění, vše je zde, stejně jako v klinické péči, „evidence based“ – nestačí říct, že to umím, musím na to mít papír a potvrzenou praxi. Někdy mi však připadá, že důležitější je spíše „koroner se ptá v holých větách“, než blaho pacienta.
Zdravotnický systém v Británii je postaven úplně jinak než u nás. Celé zdravotnictví je, až na výjimky, státní, realizované pomocí NHS (National health system) – rádi tu připomínají, že, hned po čínské armádě a indických železnicích, jde o organizaci s největším počtem zaměstnanců na světě. Zdravotní pojištění, či spíše zdravotní daň, platí každý vydělávající občan. Peníze jsou pak rozdělovány do celého systému. Od domovů důchodců po záchrannou službu je vše v rukách NHS. Je tedy jasné, že se všude pečlivě hlídají finance. Například léky se předepisují podle generického názvu a pravidelně je vybírán nejlevnější produkt, který je pak v lékárnách na předpis vydáván. Za odběr léku na předpis zaplatí pacient 6.5 libry, tohoto poplatku jsou oproštěni důchodci, studenti, nezaměstnaní, apod. Léky jako Paracetamol, Ibuprofen apod. jsou volně prodejné ve všech obchodech a supermarketech.
Jelikož jsem vzděláním diplomovaný záchranář, všeobecná sestra, zajímalo mě samozřejmě především, jak to tu chodí na záchrance, jaký je tu vzdělávací systém pro přednemocniční péči a je-li možnost se sem na záchranku vůbec dostat. Kolega – emergency care practitioner (bývalý paramedic, veliký průkopník oboru a mimo jiné Paramedic roku 1999)- mi na záchranné službě dohodl stáž a tak jsem měl možnost poznat realitu zdejšího systému zblízka.
Během sobotní denní služby jsme odjezdili dlouhodobý průměr – 10 výjezdů (kolega z Čech, který byl na stáži týden přede mnou si jich užil 15). Spektrum bylo podobné jako u nás, jen oproštěné o prkotiny a více indikované pro ZS (2 KPR, IM, hemateméza, pád dítěte se stromu s frakturou pažní kosti, iktus a podobně, jedno zneužití ZS – opilce, který snědl platíčko antibiotik, jsme nechali na místě a informovali ho, že příště bude výjezd platit). Naši posádku tvořil advanced technician a paramedic, proto jsme jezdili převážně na výzvy kategorie A (život ohrožující a vážné poškození zdraví), k výzvám s nižší urgencí vyjíždějí převážně méně kvalifikované posádky – 2x advanced technician. Na třech výjezdech jsme se pak potkali s First responderem – paramedikem, který jezdí sám v osobním autě, je celou službu v terénu a je posílán pouze na výzvy kategiorie A (jeho efekt spočívá nejen v rozhodujících terapeutických zákrocích, ale i v naplnění litery zákona – výzva kategorie A musí být v městské zástavbě dosažena do 8 minut). Oba členové posádky se střídají v řízení – pro mnoho lidí, hlavně těch na rozhodujících pozicích, u nás nepředstavitelné – advanced technician byla totiž dívka. V řízení samozřejmě žádný rozdíl nebyl, jezdila naprosto profesionálně.
Během dvanáctihodinové služby jsme měli dvě půlhodinové pauzy a v podstatě to byl všechen čas, který jsme strávili na stanovišti. Jeho největší část představuje garáž pro pět aut, z nichž 2-3 jsou ve službě, další dvě jsou záložní. S garáží sousedí čisticí místnost a sklady, prostory pro posádku jsou velmi strohé, samozřejmě bez postelí. Na spaní není čas. Ze stanoviště vyjížděla kromě nás posádka dvou technicians (dívek) a další paramedická posádka přišla pracovat od 14 do 2 hodin do rána. V té době je vytížení záchranné služby největší.
Z klinického pohledu jsem neviděl jediný rozdíl v terapii mezi naším a zdejším systémem. Některé věci mě ale velmi zaujaly – především používání N2O jako analgetika, zejména u končetinových poranění, dětí a těhotných. Účinek u pětileté holčičky mě okouzlil. Standardně je, při splnění kriterií pro podání, používána trombolýza. Dalšími vychytávkami jsou Adrenalin a Atropin rovnou rozředěný do 10 ml stříkaček, glukózový gel na lehčí hypoglykemie bez bezvědomí a bezchybně fungující navigace GPS. Všechny sanitky mají zvedací plošinu na nosítka. Velká pozornost je věnována bezpečnosti pacienta, na nosítkách je zajištěn čtyřbodovým pásem na hrudníku a dalším přes nohy. Pacient, i dospělý, si může vzít jako doprovod nejen příbuznou osobu, ale třeba kamaráda.
Výjezdovým oděvem posádek je tmavozelená kombinéza, při zásazích na silnici pak navíc reflexní žlutá bunda. Samozřejmostí jsou vysoké boty a vlastní přilba, kterou si každý na začátku směny bere do auta. Celý den, i když byl celkem rušný, probíhal v klidu, bez stresu a zbytečného papírování. Pod zapnutými majáky se jezdí pouze na výzvy kategorie A a cestou do nemocnice s pacientem v ohrožení života. Parere se nikam nepřepisují, na konci služby jsou zalepeny do obálky a jednou týdně odeslány do ústředí, kde jsou pro elektronickou archivaci naskenovány.
O systému vzdělávání záchranářů, jejich kompetencích a povinnostech se podrobněji rozepíšu zase až příště.
Jan Bradna na Rallye Rejvíz (fotka přidána bez vědomí autora, ale snad nebude protestovat :-)
