V rámci trvalého vývoje krizové připravenosti a tvorby stále srozumitelnějších traumaplánů a manuálů pro hromadná neštěstí se dostává jasně do popředí význam třídění – triage – následně pak vynucené přetřídění, třeba opakované – retriage. Na prvotní třídění je kladen oprávněný důraz a stále častěji se stává cílem rozličných cvičení a metodických zaměstnání složek IZS.
Vycházejme z četných a dostupných rozborů velkých katastrof a hromadných neštěstí. Třídění – ale především retriage je a de facto musí být trvalou součástí všech etap zdravotnického řešení. Nelze vnímat nezbytnost dalších a dalších přetřídění pouze v přednemocniční fázi. Retriage je symbol, nezbytná nutnost se za specifických neopakovatelných podmínek v pravou chvíli správně rozhodnout – ne jen z pohledu odborného, ale v neposlední řadě i s ohledem na etiku, empatii, možná právní specifika a dopady.
Je zřejmé, že takové motivy se nemohou nikdy stát součástí sebelepších traumaplánů. Katastrofy a HN jsou a budou neopakovatelné, nebude možné nikdy říci, že jsme na cokoli dokonale připraveni. Na jednotlivých etapách zdravotnického zajištění bude nutné stále třídit, znovu přehodnocovat priority :
- ve způsobu provedení první pomoci
- v první odborné či lékařské pomoci
- priority v hlediska transportu
- způsob transportu
- umístění v nemocnicích
- další třídění a určování priorit v nemocnicích
- kde se bude operovat, léčit, stabilizovat takové či onaké funkce
- kdo bude operovat, reponovat etc.
- jak budeme operovat, jaké nástroje, zdrav. materiál, z jakých zdrojů
- triage akutních či odložených opatření v lůžkovém zařízení atd. atd.
… a to vše se společným jmenovatelem logického vývoje zdravotního stavu jednotlivých postižených, zasažených či poraněných.
U HN s velkým počtem obětí se kupř. velmi věrohodně popisuje četný výskyt obětí, které chodí, komunikují, mají lehká poranění, oděrky – a jsou – li řádně, energicky a kompetentně instruování – již při vlastním třídění či první retriage – mohou velmi účinně pomáhat. Jsou schopni se „ vrátit“, stavět krvácení, udržet ono tolik žádoucí „ otevření“ dýchacích“ cest. Ti méně zdatní či odvážní mohou pomáhat odvádět na určená místa či uklidnit další méně poraněné a postižené.
Retriage musí být kontinuální jev, probíhat trvale, na všech úrovních a není samozřejmě podmínkou, aby na sebe jednotlivá třídění navazovala. Je častou iluzí a vzájemným se „ strašením“ předpokládat, či dokonce staticky předem procvičovat některé rigidní algoritmy, které „musí“ navazovat jeden na druhý. První – v hektických podmínkách každé katastrofy – selhání takové teoretické „kompatibility“ může pak vést ke ztrátě motivace a tvůrčího klidu vlastních záchranných složek a čekání na to, „co jsem se dočetl kdysi v příručce“. Je předpoklad, že při stabilním managementu likvidátorů HN, by bylo vhodné každé zauzlení či komplikací při etapovém dlouhodobějším řešení záchrany postižených řešit právě onou novou,další retriage – přerozdělením, novou kontrolou,potvrzením či proměnou priorit.
Mladý, jinak perspektivní, člověk s popáleninami II.-III. st. Na 80% povrchu, který dosud žije, by musel být de facto „ obětován“, konec konců i ve specializovaném zdravotnickém zařízení. Ani chirurgů, zdravotníků specialistů a sester není neomezené množství, nebude ani při zásadních katastrofách. Kapacita časová, pracovní i materiálová k ošetření infaustně poraněného mladého člověka bude stačit na ošetření 12 – 20 poraněných s potencionálně závažnými stavy – PNO, zlomeniny pánve, končetinové lacerace, nitrobřišní či nitrohrudní krvácení.
