Když bratranci Veverkové vyvinuli ruchadlo, trvalo tehdy nějaký čas, než si každý, kdo tento osvícený meliorační stroj zakoupil , mohl dovolit místo sebe zapřáhnout třeba vola nebo dokonce koně. I tenkrát mnozí nespokojeně nadávali, přemoudřele komentovali onu geniální vymoženost. Nejvíc ti, kteří ještě včera ryli syrovou půdu holýma rukama. Již tehdy kdo neměl dříve nic, chtěl najednou víc – nejlépe vše. Bude vždycky dobře, když lidé neustrnou nad stávající realitou a budou cokoli někam hnát dopředu, ale je třeba zachovat jistou trpělivost a nezapomínat ani na ty, kteří ten pokrok tak úplně nechtějí, nevnímají, bojí se ho a nebo nejsou dobře připraveni v takovém novém prostředí žít či pracovat. Takových bude také vždycky dost a nelze jimi jen tak opovrhovat, či hodit do jámy a posypat nehašeným vápnem.
Můj otec byl moudrý muž a kladl mi na srdce, abych to, čemu nerozumím, prezentoval výhradně před lidmi, kteří tomu naopak rozumí. Ti mi odpustí, poučí, vysmějí se mi a nebo v krajním případě po zásluze smetou. Ale jak k tomu přijdou ti ne zcela zasvěcení či nevycepovaní nelékaři u záchranných služeb, aby byli úředně / či občas dokonce i mediálně ! :-( / “vyjančeni” ještě před tím, než pochopí vymoženost – novou kompetenci RZP – , o které se nikomu ještě před pár lety ani nesnilo? Záchranná služba je o lidském neštěstí, o bolesti … a pak dlouho nic. Až teprve tam někde na konci se krčí její vliv třeba na volební výsledky či nesrozumitelné programy politických stran.
Můj nabubřelý úvod plný laciných příměrů směřuje ke stávajícímu hitu – kompetencím RZP. Nic neodsuzuji, lecčemu rozumím, dosud vše je de facto legitimní. Něco je naivní, něco méně, někdo je určen k tomu, aby vytvářel, koncipoval, vydával zákony a vyhlášky, jiný na to čeká a musí pracovat zatím s tím, co má nebo nemá. Někomu je třeba věřit, že je se svými pravomocemi nespokojen, že se oprávněně cítí na víc a že by to bylo i možné využít ve prospěch nemocných a poraněných. / I když například ohledávat či předkládat neg. revers asi nebude smět paramedik nikdy ! / Jiní ani netuší, že vůbec nějaké kompetence existují, ale ona zdravá většina je někde uprostřed – jednou huj, podruhé fuj – jak kdy. Nemyslím si, že to vadí. Jenom jsem přesvědčen, že to tak prostě je a vřele se přimlouvám ať v tomto procesu hledá každý pouze a jen to místo, které mu náleží. Protože záchranná služba – i teď v této chvíli – běží po celé zemi dál, bez zastávky a i ony požadované změny v čemkoli budou vhozeny jen a jen do trvale rozjetého vlaku.
Chtěl bych jen poukázat na svoje zkušenosti, nabídnout je – ačkoli samozřejmě nejsou moje a dobře vím, že na plno pracovištích se níže uvedené koná již dávno – a s úspěchem. Není to tedy nic světoborného, ale často mám dojem, jako by se na tyto věci pozapomínalo.
Také na mém pracovišti je stálý nedostatek lékařů a při zajištění základního provozu plíživě přibývá nutnost postavit na stanovišti pouze posádky RZP – hlavně tam, kde jsou normálně 2 posádky RLP, ale jeden lékař prostě není. Ti lidé se s tím vypořádávají většinou se ctí, ale logicky každý trochu po svém, jinak, někdo lépe, někdo hůř, jiný v klidu, jiný ve stresu.Samozřejmě, že dané úřední i modifikované kompetence mají a znají. Opominu již omletou skutečnost jak především občané a příjmová oddělení nemocnic nejsou dosud tak úplně „nadšeni“ při komunikaci „ pouze“ s nelékaři. Chci psát ale o něčem jiném. Při vlastních výjezdech RLP stále častěji nechávám – sám trvale a plně ve střehu – sestru či sestráka s řidičem pracovat naprosto samostatně. Zkrátka „ nehnu prstem“ a jen občas vydám nějaký tlumený pokyn, který oni pak ihned realizují. Velmi zjednodušeně rozdělím na základě těchto zkušeností posádky na dvě základní skupiny. Ta první čítá lidi, kteří dávají jasně 100% najevo, že by naprosto totéž vykonali i kdybych tam vůbec nebyl. To znamená, že reagují adekvátně, obratně, odborně i logisticky správně – dokonce by byli bez problémů schopni napsat i jasné, forenzně obhajitelné parere a zcela kompetentně nemocného předat tam, kam patří. I to je možné de facto trvale nacvičovat při „ostrých“ výjezdech. Podmínkou je zkušený asertivní lékař, který neopovrhuje nelékaři u záchranky a nemyslí si o sobě, že je Mesiáš. A je také trvale každou vteřinu schopen zasáhnout. Ta druhá polovina jsou sestry, sestráci a řidiči, kteří rovněž konají, ale výhradně – jako roboti – pouze a jen to, co jim řeknu, s některými výkony mají potíže, ačkoli do jejich kompetencí dávno patří !! Těmto pracovníkům je třeba se věnovat a to nejlépe ihned – ne až budou na stole zákony a kompetence k tomu, aby mohli někoho intubovat , propíchnout krk minitrachem či nasázet ty tolik zbožňované hrudní drény a CŽK. Jinými slovy jsou to sice také poměrně kvalitní lidé, ale jejich činnost jako RZP už nebudí takovou důvěru. Vím, že je to ve skutečnosti daleko složitější a že vše záleží i na aktuálním složení těch dvojic nebo trojic. Ale to by bylo plácání do rána – i když ne nezajímavé. Chci tím tedy říci, že i stávající kompetence pro posádky RZP nejsou ani náhodou nijak malé !! Přeci vyhodnotit stav nemocného, monitorovat mu základní funkce, zajistit žilní vstup, podat kyslík polomaskou, správně polohovat, fixovat, transportovat, komunikovat s dispečinkem, využít konferenční hovor, napsat řádné parere a zodpovědně kompetentně pacienta předat a svůj počin umět vysvětlit a obhájit – to přece není málo, sakra !! A ještě k tomu všemu nebýt „roborescuerem“, který má v hlavě i činech pouze jakési „dílenské listy“, kterých se zbaběle drží zuby nehty !!
Takže ano – ta první polovina má nárok mít názory jaké má, má nárok chtít kompetence, chtít de facto cokoli. Ale co ti ostatní ? Co když ty kompetence najednou spadnou z nebe ? Co s nimi uděláme ? Vyženeme je ? Prokádrujeme je a pak pošleme na DRNR či do LDN ? Takže neztrácejme čas a starejme se právě o ty, kterých je nemálo a kteří možná ve svém nitru ani tak moc o nějaké superkompetence nestojí a nebo kteří mají výrazné problémy i s těmi stávajícími. Ani sestry a záchranáři nerostou na stromech, záchranka pracuje trvale 24 hodin denně a než se něco změní – i kdyby to mělo být za týden :-) – je třeba pracovat s těmi, které máme. I s těmi úžasnými, i s těmi průměrnými, kteří potřebují jen tu zkušenost. Nespadl jsem z Měsíce – nemyslím si, že objevuji něco převratného. To je pro ty, kteří by mohli mít pocit, že toto vše „ je přeci běžná samozřejmost“ ! Není, bohužel.
jiří franz
