Při průjezdu kolem příjmového oddělení každé větší české nemocnice si můžeme povšimnout zajímavého jevu: hemží se to tam lidmi v červených, nebo oranžovo-modrých montérkách, popsaných nejrůznějšími nápisy. Jeden má na hrudi SESTRA, druhý ZÁCHRANÁŘ, třetí PARAMEDIK a čtvrtý dokonce PARAMEDIC. Doplňují je ŘIDIČ, ŘIDIČ-ZÁCHRANÁŘ, LÉKAŘ, DOKTOR a někde dokonce i DOCTOR. A to mluvím o parkovišti před nemocnicí. Což teprve, když se tato pestrá partička sjede k někomu do bytu, nebo k dopravní nehodě. Kdo je kdo? Kdo tomu velí? Znamená to, že doctor je schopen s pacientem mluvit pouze anglicky, když má v angličtině napsanou i visačku? Je víc paramedik, nebo sestra? Nebo je nejvyšší paramedic? Kdo z nich je u nehody platnější?
V poslední době zazněly „středňáckou“ odbornou veřejností hlasy, požadující zanesení označení „PARAMEDIK“ do právních norem ČR. Mnozí se totiž mylně domnívají, že „paramedik“ je jakési univerzální, mezinárodní označení lidí, pracujících na záchranných službách „ve světě“. A že poté, co nám bude toto označení přiklepnuto, „budeme už konečně moci také intubovat, jako kolegové v cizině“.
Kdože to u nás tedy podle platné legislativy může funkci SZP v záchranné službě vykonávat?
Odborná způsobilost SZP (s přesnými názvy), kteří u nás na záchrance jezdit smí, i výčet úkonů, které smí ten který pracovník vykonávat, ať pod odborným dohledem, nebo bez něj, jsou stanoveny v zákoně č. 96/2004 Sb. a jeho prováděcí vyhlášce. Zdravotnický záchranář, diplomovaný zdravotnický záchranář, Bc. Zdravotnický záchranář a sestra se specializací ARIP. Všeobecná sestra pouze pod odborným dohledem. Nikoho z nich ale změna označení na paramedik, neudělá paramedikem, nebo dobrým záchranářem!
PARAMEDIC totiž není pouhé označení někoho, kdo jezdí na záchrance. Nejezdí totiž jen paramedici (je to jako na Nově tradiční „na místo dorazili lékaři záchranné služby…“). Paramedic je, pouze v několika málo zemích, označení velice prestižního postu, k němuž vede velice dlouhá a komplikovaná cesta. Tak složitá, že by jí většina našich „paramediků“ vzdala už předem. A dosažením tohoto postu to zdaleka nekončí. Začíná veliká odpovědnost a to nejen trestně právní, ale hlavně morální.
Být paramedikem znamená být velice zodpovědným nejen za své konání, ale především za životy svých pacientů. A vzít na sebe odpovědnost za životy pacientů neznamená „zkoušet léčit“, ale vědět stoprocentně, jak léčit. Není to jen otázka toho, že „doktor-blbec nezaintuboval a já tam tu rouru strčil na jedničku“, ale třeba i porodu konce pánevního, resuscitace novorozence, polytraumatizovaného dítěte, polymorfní komorové tachykardie. Paramedikem se člověk nestane po absolvování střední „zdravky“ a dvou resuscitacích na figuríně, ani obdržením diplomu a titulu DiS, neřkuli přilepením visačky paramedic. Je to dlouhodobý, celoživotní proces zdokonalování nejen odborného, ale hlavně osobnostního a morálního. A proto z člověka paramedika neudělá změna právních předpisů, nebo označení na bundě, stejně jako toto označení naopak pro bezchybný výkon své práce nepotřebují Záchranáři, Rettungsassistenti, Ratownici a další.
Nesnažme se nacházet úniky z reality a navozovat iluze o tom, že „kdybychom mohli, to by všichni koukali“. Změnou názvu se nevyřeší nic a neuváženým rozšiřováním kompetencí lidí, kteří nejsou připraveni, se věci ještě více uškodí. Změna musí přijít do celého systému – od příjímání do škol, vzdělávání podle osnov sestavených s ohledem na budoucí praxi (a ne podle těch obšlehnutých z oboru Všeobecná sestra z roku 1985), až po síto přijímacích testů k záchranným službám (ne systémem „mé sousedky od vnučky přítel je prý taky záchranář“), celoživotní dovzdělávání a pravidelné přezkušování.
A bude jedno, jestli budeme mít v pracovní smlouvě sestra-specialistka, zdravotnický záchranář, nebo, jako jsem to měl donedávna já: „výjezdová sestra-záchranářka“. O nápisech na bundách ani nemluvě.
