Zpovídám se na těchto stránkách, které musí patřit spíš mladým a neopotřebovaným lidem našeho oboru, z vyhořelosti své i jiných podobných, žijících – jak v diaspoře – dosud po všech stanovištích záchranných služeb této země. Zpovídám se i jim – právě těm vyhořelým – neboť jsme blahoslaveni – a stále jsou naše – ona rozličná „ království“ českých stanovišť.
Hodně toho již o vyhoření víme, samotní – již dávno vyhořelí – o tom stále cosi publikují, provádějí výzkum, dotazníky, testy. Vznikají preventivní programy a projekty, hledá se cesta jak nevyhořet. Jsou vyhořelí, kteří nejsou ochotni si to přiznat. Jsou tací, kteří svalují na vyhořelost své vlastní odborné či lidské slabiny a připomínají tak závislého alkoholika, který si chlastem racionalizuje svůj život – který je ve skutečnosti směsicí domácího násilí a neúspěchů v práci. Jsou dosud nevyhořelí, kterým tato úžasná jednotka možná ani nehrozí, ale oni si to de facto neuváženě přejí a těm vyprahlým troskám dokáží i závidět !!
Vyhořelosti nelze vždy zabránit, ale není to na druhé straně nic, co by bylo pro každého po určitém čase – v podmínkách naší činnosti – nezbytné. Podobně jako není nutné sežrat každý den k svačině půlku kachny a k obědu bůček s osmi a divit se, že vážíme 117 kilo.
Ale je to těžké, přetěžké… hlavně pro nás, kteří s touto úžasnou „chorobou“ každodenně bojujeme. Odhalit nás vyhořelé je někdy velmi obtížné. Chybí nám sebereflexe přiznat si, jak jsou některé naše názory přinejmenším diskutabilní. Máme často – spíš zásluhou šedin a odkroucených let – velmi lepkavou a populisticky líbivou slovní zásobu. Dovedeme pregnantně odsuzovat, leccos k lecčemu přirovnávat, kompilovat do našich výlevů rozličná citovaná či ukradená přirovnání a škodlivě tak působit na své okolí, kterému se povětšinou naše „satira“ a sarkasmus v prvním kole líbí. Za čas se těm moudřejším zajídá, odcházejí od nás již v momentě, kdy nasadíme ke zvyklým omletým litaniím, protože už vše znají nazpaměť a velmi rychle vyhodnotí, že se od nás již nic nového nedozví. Je to škoda, protože mnohdy o leccos přicházejí, co ještě přeci jen nějaký smysl má – ale jak se v tom vyznat, že ? Ale co ti méně prozíraví ? Ti si mohou myslet – a žel to tak opravdu je – že vše, co slyší je pravda a že bude lepší se snad ani o nic nepokoušet, když to vypráví „takovej starej mazák“.
A tak se tu – se zvyklou nadsázkou – zpovídám, abych dal najevo, že to či ono není vždy tak úplně přesně, jak si myslíme my Staročeši, respektive jak veřejně prohlašujeme či publikujeme. Je to ve vysokém procentu pořád ještě dost dobré, ale některé věci už jasně neobstojí a musí být jen otázka času, kdy budou některé naše názory „ vyhubeny“. Spontánně – něčím lepším, neopotřebovaným – něčím co je přirozeně svěží, neukecané – ale o to víc skutečně odborné a použitelné.
Z chronicky produkovaných tirád – nabubřelé mnohomluvnosti – záchrankových Nestorů by se třeba mohlo zdát, že jsme všichni nedotknutelní, že jsme vyvolení, že jsme jako katovi pacholci, kteří dělají – ještě ke všemu rádi a motivovaně – špinavou práci. Že jsme tím pádem něco víc než kdokoli jiný, že jsme na chvostu společnosti, že jsme zneuznaní – ale nevadí nám to. Někdy mám dojem – a sám sebe stále častěji nachytám v podobných neuvážených proklamacích – že lidé od záchranek by měli i mimo práci žít společně v jakýchsi obytných klecích, kde by se bavili, odpočívali, rozmnožovali, milovali i nenáviděli a trvale láli na svůj osud. Jako jacísi Spasitelé, kteří nejlépe ze všech vědí, jak to na světě – a především ve zdravotnictví – chodí. Máme v tom bolestně často pravdu – to nelze popřít – ale protože z toho nechci vyeliminovat především sám sebe – chci jen varovat i ostatní. Protože se – říkám otevřeně – čas od času začínám některých vlastních náhledů a chvilkových emocí bát. Když se uklidním – což zatím stále ještě funguje – musím sám sobě v duchu přiznat i se smíchem, jaké že nesmysly jsem to vlastně ještě před chvílí vykřikoval. Nejsem schopen posoudit jaké jsou právě moje schopnosti takové pozitivní sebereflexe – ale dovoluji si to radit i druhým, podobným. Trvale se snažit ze sebe tlačit pokud možno to, co má pro někoho kolem smysl, umět přiznat jak jsou některé naše – skutečně již vyhořelé – názory nesprávné a nebo nepoužitelné pro mladého člověka, který je ještě v plné síle. A přesáhne – li ta „ choroba“ již prokazatelně meze, dokázat se opanovat, vzdát svých funkcí a nebo se jít někam léčit.
Někdy je třeba oněm „starým psům a rutinérům“ odpustit zjevný rozpor mezi jejich nitrem a vnějšími projevy a podobou. Možná, že tam někde bude společná zdravá – ta nejvhodnější – cesta k soužití mezi „burn out“ a neopotřebovaným produktivním člověkem.Nedávno jsem byl někde – docela zlobně – nařčen z toho, jak na jedné straně dojímavě vykládám a píšu o onemocnění bezdomovců, zastávám se asociálů a závislých – a na druhé straně hulákám při realitě – geometrickou řadou přibývajících – pro RLP a RZP jasně neindikovaných – transportů a „ vyvážek“ sem tam, z jedné nemocnice do druhé. A že je prý jedno, jestli záchranná služba trvale „zachraňuje“ selhávající lůžková zařízení, že jsou to přeci také lidé, a že jsou také nemocní… zkrátka že si odporuji a co že jsem to vlastně za člověka. Nechci to rozebírat, protože bych to psal půl dne. Chci tím jen – k danému tématu – říci, že i kdyby to tak bylo, i kdybych byl schizoidní v rozsahu nitro – navenek, nic to nemění na tom, co člověk píše a snaží se podsouvat druhým. Těm lepším. Je všeobecně odnepaměti známo, že nejkrásnější lyrickou a milostnou poezii napsali kurevníci, syfilitici a alkoholici, kteří byli po celý svůj život na šikmé ploše či v nemilosti slušné společnosti. Vždycky bude nutné věřit Plzákovi jeho bohaté klinické zkušenosti a rady z oboru patologického manželství, ačkoli – dle někoho – sám nikdydle svých rad nežil. To jen také z druhé strany na jakousi ochranu těch „vyhořelých“.
A tak s optimismem a radostí závěrem : zkusme si – my vyhořelí – pokud jimi skutečně jsme – občas výše uvedené nějak vyhodnotit, alespoň sami před sebou a pokusit se to situačně nějak změnit. Není nutné to dávat okázale najevo. A zkuste i vy ostatní – ne tak úplně – těm fatalistickým a destruktivním proklamacím – věřit, řídit se dokonce podle nich a nedej bože – zakládat si tak podhoubí na vlastní předčasnou skepsi. Vybírejme si z každého přemýšlivě především to, co alespoň nějaký smysl má. Není toho občas málo. A s tím, co je balastní si nelámejme hlavu. Každý má šanci – do posledního dechu – na sobě nějak pracovat – i za cenu proher, omylů, výsměchu, nevole okolí či ztráty těžce vydobytého funkčního místa s následnou doživotní „chudobou“. Někteří historikové tvrdí, že když Mojžíš zanechal svůj lid čekat po Sinajem, kam si šel pro Desatero, leč netrpěliví soukmenovci již nechtěli za nějaký čas uvěřit, že se někdy vůbec vrátí. A tak si postavili zlaté tele / beránka ? /. Mojžíš se za pár neděl vrátil , namíchl se, rozsekal zlatého hovězího – / nebo skopového – teď nevím /- boha a prozíravý Hospodin pak prý nechal moudře židovský národ chodit ještě 40 let po poušti, aby vymřeli pamětníci starých časů – těch bez Desatera – a zůstali jen ti „neovlivnění“, mladí a věřící v něco nového, podnětného – v Desatero. Nevím jestli to tak bylo, ale někdy to při přemýšlení o našich časech vezdejších docela pomáhá.
