Jsem v této chvíli v práci a před pár minutami jsem se hodně rozzlobil. To když jsem vyslechl, k čemu byla operátorka „donucena“ / i donucena – bez uvozovek / vyslat po zuby ozbrojenou posádku RLP. Budu šetřit detaily. Jednak bych tím – možná pro někoho – na sebe zbytečně upozornil, protože bych dal najevo, co vše ještě dodnes nadále nelibě nesu – zkrátka i to, co pro mnoho jiných je již dávno jen apaticky přecházeno mávnutím ruky. Ale také proto, že se jednalo o zvyklý jev známý u všech záchranných služeb, kterému se dá dvěma slovy říci „neindikovaná vyvážka“ – a to by zase zbytečně kazilo ty z nás, kteří ještě v sobě nějakou pozitivní motivační energii pro tuto ” sekundární” činnost v PNP hrdě nosí. Nicméně !!
Nadále budu hlásat sobě i druhým, abychom byli se vší pokorou poplatní schopnosti přizpůsobit se specifice každého výjezdu, specifice počasí, terénu, vybavení toho či onoho pracoviště či vozu, nepředvídatelnému průběhu jakéhokoli onemocnění či poranění, abychom nadále dokázali produkovat rozhodnutí, léčebná opatření či dispečerské povely adekvátní tomu, co nás v té dané chvíli legitimně zaskočilo, co nebylo ani možné jakkoli předvídat a co nikdy nebude součástí žádných manuálů, dílenských listů či algoritmů, včetně doporučených postupů. O zákonech a směrnicích ani nemluvě – ty rozhodně respektovat, i když se nám ne vždy musí líbit ! Nicméně s jasnou hlavou, ku prospěchu nemocných, ku prospěchu vlastnímu, s maximální možnou profesionalitou, invencí – zkrátka snahou odvést tu nejlepší práci i v ne zcela standardních podmínkách či při vzniklých komplikacích.
S čím nejsem ochoten se smířit nikdy – a v tomto případě je mi docela arogantně jedno, jestli tím kohokoli „kazím „ – jsou plíživě přibývající skutečnosti, ke kterým jsou záchranné služby – dispečerkou počínaje a vlastními posádkami a jejich činností konče – de facto donuceni jen proto, že tam či onde zcela selhává a viditelně kulhá jakýkoli systém, dostupnost, použitelnost a akceptabilita lůžkových zdravotnických zařízení a také praktických lékařů.To vše ponořeno do oprávněného strachu z kverulantů, stěžovatelů a médií.Konkrétních příkladů a „kasuistik“ by bylo stovky, každý je důvěrně zná a já se – teď právě – s jakoukoli specifikací nechci špinit. Dispečerky záchranných služeb a posádky jsou pak – v obecné rovině – která mne a mnoho z nás tak často rozlítí, nuceny jednat a rozhodovat se tak, jak by nikdy za normálních okolností – nebo také třeba jen o 50 km dál – opakuji nikdy !! nerozhodly a nejednali / nebo nejednaly / ! Operátorky a zdravotníci RLP a RZP se tak často dostávají do klinče, ze kterého není úniku, jsou bolestně občas nuceni jednat zcela atypicky, hrát si na Mesiáše, potažmo tak velmi nezdravě riskovat především v rámci vlastní dosažitelnosti pro toho, kdo to jako na potvoru právě v této chvíli potřebuje daleko víc. A mimo jiné – štvát se za něčím a s něčím, co vytváří precedenty vzbuzující dojem : „ Tak vida, že to jde „ nebo „ vždyť jste přeci lidé, máte soucítění s nemocnými“ nebo dokonce ono okřídlené „ nemáme naježděno a pojišťovna nám to ráda zaplatí“ apod.
Záchranná služba nemůže donekonečna zalepovat strašlivé černé díry, nesystém a bordel, který čas od času nepřehledně a bez předchozího upozornění, často z minuty na minutu, vychází z českých zdravotnických zařízení a ze světa praktických lékařů. Ani kdyby to mělo být „ jen občas“, ani tehdy, kdy důvody jsou „objektivní“, ani tehdy, kdy je nám za to děkováno. Děkováno způsobem, který nikoho nebolí. Hlavně že onu nehoráznost vykonáme, především proto, že právě záchranná služba má nejvyvinutější soucítění s každým nemocným, těch lidí je nám dost často líto, protože oni to jsou, kdo za to nemohou. Ti, kteří si naše služby vynucují neoprávněně nakonec svého docílí také, protože těch se bojíme. Nemáme zájem se nechat vláčet po novinách, případně vyhazovat z práce s neadekvátní a nespravedlivou ostudou. A tak to nakonec uděláme. Ne že ne !!!
A nebo je záchranná služba v České zemi mimo jiné určena k tomu, aby to vše konala, pak je ale potřeba jí k tomu rychle, jasně, energicky a srozumitelně dát podmínky. Je to jednoduché, každý to ví. Pak bude mít naše počínání smysl vždy a nebudeme dělat rozhodnutí, které bychom jinak neudělali ani náhodou.
