Zdroj: 20.11.2006 Medical Tribune
Samozřejmě je to neskutečně popuzující, když se dozvíte, že z vašich peněz, které byste rádi utratili kupříkladu za vzdělání svých dětí nebo za nové vybavení bytu nebo za nové knihy a pořádnou dovolenou, které ale musíte odevzdat v podobě krvavých daní státu, vyplatil bývalý ministr zdravotnictví David Rath statisícové odměny svým kamarádům, které přitáhl k sobě na ministerstvo.
Pokud by ovšem tato příšernost měla posloužit k tomu, že se ve společnosti konečně rozvine řádná debata o reformě rozhazovačného českého zdravotnického systému, nejsou to marně vyhozené peníze.
A v této debatě by pochopitelně měla mít svoje místo také úvaha o zachování či zrušení ministerstva zdravotnictví. Vždyť počítejte se mnou: státní nemocnice lze přece konečně odstátnit, učinit z nich „nemocnice s právem veřejnosti“, které patří samy sobě a které spravují nemocniční rady, v nichž zasedají zvolení zástupci pojištěnců, kteří si zatraceně dobře ohlídají, jak se hospodaří s jejich penězi.
Odbor dohledu nad zdravotními pojišťovnami? Proč státní? Proč nenastavit legislativu tak, aby nad zdravotními pojišťovnami „kralovala“ veřejnoprávní Správa zdravotního pojištění, která vykonává vše, co je ve zdravotním pojištění nezbytné či výhodné dělat společně, kupříkladu výběr pojistného na jednom místě, správu společného fondu mimořádně nákladné péče, legislativní práce na základě tvrdých dat a ne politických přání a slibů…? Správa, kterou neobsazují, neboť jim to zákon neumožňuje, politikové svými kamarády, ale velcí plátci zdravotního pojištění dle správného hesla „Kdo platí, rozhoduje“?
Proč odbor investičního rozvoje? Proč neponechat ze zákona peníze přímo poskytovatelům zdravotní péče? Proč je cedit ministerstvem hlavně z toho důvodu, že kdo má peníze a právo je rozdělovat, má moc? Proč vytvářet tak neskutečně velký prostor pro korupci?
Proč odbor ochrany veřejného zdraví? Vždyť pokud nastavíme zdravotní systém tak, že péče o vlastní zdraví se bude vyplácet a nezdravé žití nevyplácet, spousta problémů ihned odpadne. A to, co zbývá, lze mnohem lépe dělat decentralizovaně, na úrovni obcí nebo krajů – a pokud ty budou mít reálnou potřebu dělat něco společně, na celostátní úrovni (a pochopitelně, že takové věci jsou), nechť tak svobodně činí…
Takto se samozřejmě dá pokračovat odbor od odboru, úředník od úředníka, jen se obávám, že tato debata ani dnes, ani kdy jindy nenastane: že bohužel lidé zase jen mávnou rukou a budou nadávat na mizerné politiky – aby je pak znovu zvolili…
Jak říká klasik: Máme se dobře, dobře nám tak.
