Akutní apendicitis – tato věčná choroba – se stále nazývá nesprávně „ slepák“ nebo také zánět slepého střeva. Bude to tak pořád, ale to nevadí, není to podstatné. Podívejme se každý do jakékoli knihy somatologie, kde nalezneme, že slepé střevo je trochu něco jiného. Je to skutečně slepá ulička – spíš pytel – na začátku tlustého střeva, ze kterého vylézá onen nepotřebný – jen pro zlost – orgán, který se úředně jmenuje apendix vermiformis – červovitý přívěsek – červ. Má různou délku, průměr, zahýbá u každého jinam – do malé pánve, ke střední čáře, také dozadu za cékum nebo i pod játra. Jsou také choroby, při kterých se zanítí to pravé slepé střevo – zvané cékum / lat. caecus – slepý / , ale musím potvrdit, že to vypadá dost jinak a postiženému je sakra mizerně hned od počátku. Cékum i apendix má i prase, takže kdo jste byl aktivně u zabijačky, víte že právě u céka se začíná tlusté střevo obracet „ naruby“, aby se mohlo dobře opláchnout, omýt a posloužilo v následné době k tvorbě jelit. Jitrnice se dělají ze střeva tenkého.
Běžný červ má délku asi 8 – 10 cm, může obsahovat i kamínky, zbytky potravy či stolice, pohybuje se u žen v intimní blízkosti pravého vaječníku a tuby a často – zase jen pro zlost – si zhusta navzájem předávají jeden druhému zánětlivé změny. Když k tomu připočteme nemalé množství anatomických variací v délce a poloze apendixu – máme před sebou problém, ze kterého se často i zkušenému chirurgovi – „rutinnímu každodennímu ohmatávači“ lidských břich – motá rozum a může být uveden do rozpaků. Co teprve zdravotnický záchranář či paramedik. Dlužno říci, že „ prohraných apendixů“ již není tak tragicky tolik – možná dnes chodí k lékaři skoro každý s každou maličkostí – ale to je v tomto případě docela dobře, protože perforace červu při ne včas rozpoznaném progredujícícm zánětu, je stále komplikace v krajním případě smrtelná.
Některé statistiky uvádějí, že až 45% apendicitid probíhá zcela netypicky. Chirurgové povětšinou operují aktivně a co nejdřív – i když skoro třetina operačních nálezů je negativní. Trochu lacině pragmaticky lze říci, že hlavně u dívek je lépe, když je tento orgán pryč – i za cenu, že byl „ zdravý“. Odstranění červu – appendektomie – se dnes provádí m.j. i laparoskopicky a i klasická operační metoda bývá v provedení většiny chirurgů šetrná – i kosmeticky. Nedivme se ale na druhé straně, že některé jizvy po „ slepáku“ vypadají na první laický pohled hrozivě. Nelze zase na druhé straně potvrdit známý blábol, že na chirurgiích odstraňuje „slepé střevo“ vrátný. Při pokročilých hnisavých nálezech, včetně atypického uložení se z běžné operace „ pro chirurgickou mládež“ může stát obstojné malé drama, s nutností po operaci dutinu břišní drénovat, hlídat a podávat v nemalých dávkách antibiotika.
První odstranění červu provedl zřejmě Angličan Hancock v roce 1848, do té doby bylo nepochybně nutné při akutní apendicitidě čekat na zázrak a nebo zkrátka zemřít – povětšinou na zánět pobřišnice. I Robert Merle ve svém excelentním románu Maleville / o zkáze světa po výbuchu neutronové bomby / nechá nakonec hlavního hrdinu, který katastrofu přežil, zemřít na apendicitidu, ačkoli byl sám lékař. Možná by to byl zkusil a odoperoval se sám, ale neměl čím. Podráždění“ neboli iritace apendixu se dá někdy pod kontrolou „uledovat“ a vyřešit hladovkou a klidem.
Exaktní diagnóza zánětu červovitého přívěsku v terénu není jednoduchá pro nikoho. A také není mým cílem se zde – spolu s dychtivým čtenářem – trápit symptomatologií a dalšími odbornými náležitostmi, o kterých již za posledních sto let popsalo desítky moudrých mužů stohy papíru. Pokusme se jen nějak poučit, abychom na toto onemocnění dokázali kompetentně a oprávněně především vůbec pomyslet – neboť pak je cesta již jen na chirurgickou ambulanci. Dnešní doba je taková, že občan volá na jakékoli bolesti břicha 155, která přijíždí a odváží ho prostě jako „ břicho“ – kam jinam než na chirurgii. Někteří praktičtí lékaři – ne všichni !! – ani nevylezou a nebo prohmátnou nemocného s břichabolem jen tak vestoje, přes oblečení a na tu chirurgii ho pošlou stejně. To nebudu komentovat. Kdesi jsem se tady na tomto serveru dočetl, že máme být hrdí a rádi, že nás občan chce, potřebuje a má k nám důvěru. Tak my se mu odměníme alespoň tím, že ho pozorně vyšetříme. Nechť leží s pokrčenými koleny na zádech, my mu změříme puls a šetrně prohmatáme břicho, alespoň zhruba podle jednotlivých krajin. Při nálezu tachykardie a bolestivosti v pravém podbřišku / doporučuji si zopakovat základní krajiny na břiše !!! / – spolu se stesky nemocného, že zvrací, má poruchy vyprazdňování a zvýšenou teplotu – musíme na apendicitidu pomyslet. Říká se, že vysoké teploty nad 38 st. k obrazu „slepáku“ nepatří, podobně se varuje u batolat či kojenců, kteří mohou projevit světu zánět slepého střeva průjmy ! Ale již 2-3 leté dítě lze také trpělivě vyšetřit a ono umí moc dobře popsat, kde ho co bolí a kde ne.
Velmi atypický průběh má akutní apendicitis u starých lidí. Proto se jí také říká stařecká. Problém bývá často již v tom, že starý člověk mnoho bolestí a subjektivních stesků potlačuje, nechce doktora, nechce do nemocnice a operační nálezy bývají ve vysokém věku skoro vždy mimořádně pokročilé a „statečného“ seniora docela zbytečně ohrožují. Někteří starci se známkami senilního marasmu neumí ani pořádně „vyrobit“ známky zánětu pobřišnice, ačkoli jí již několik dní mají. Senior, kterému šikovně prohmátnete pravý podbřišek a on bolestivě zareaguje – v jiných krajinách nikoli – ten má skoro jistě „břicho k operaci“.
Ještě zodpovědnější je posouzení zánětu červovitého přívěsku u těhotných. Tam – velmi zjednodušeně – platí, že transportujeme budoucí rodičku k lékaři vždy, když jí břicho po jednoduchém vyšetření i dle delších subjektivních stesků palpačně bolí – de facto kdekoli. Ne jen v onom apendikálním pravém podbřišku.!! Těhotné ženy jsou na každé chirurgii – už i v Africe – operovány a apendektomovány co nejšetrněji povětšinou ihned – i s malými příznaky. Nelze totiž čekat na rozvoj třeba hnisavého zánět červu, ohrožující v malé pánvi plod velmi výrazně.
U mladých teenagerů, neopotřebovaných žádnými léky, kypícími zdravím, začíná ona „klasická“ apendicitis zpočátku celkem nenápadněbolestmi kolem pupku, třeba i jednorázovým zvracením, pulsem kolem 90 a teplotou 37,2. Bolesti se postupně do 24 hod. přestěhují do pravého podbřišku, jsou trvalé, zhoršují se při pohybu. I tady bych si skoro myslel, že tím je suspekce na diagnózu hotová.
Učme se poznávat lidská břicha, resp. břišní stěny. Najděme vždy neohroženě čas a prostor si nemocného položit na záda, zdvořile požádat, aby se odvlékl, spustil kalhoty či kalhotky alespoň do půlky stehen a nahoru pod prsa, nechme ho pokrčit kolena a šetrně vyšetřme pohmatem břicho – nejprve v krajinách, které jsou vzdáleny místům, které nemocného nejvíc bolí. Klient se uklidní a jeho reakce na vaší palpaci se stanou věrohodnějšími. Vždy srovnáváme pravou a levou stranu.
Vyšetření břicha má být třešničkou na dortu v naší činnosti, pokud je to jen trochu možné, nenechávejte si tuto příležitost ujít. Jen prosím – hlavně pánové – neopomiňte v terénu prohlížet komukoli břicho ještě v přítomnosti třetí osoby – příbuzného nebo kolegy z posádky. Vyhnete se tak – sice vzácných, nicméně v důsledcích pak ostudných – nařčení rozličných hysterek a kverulantů z jakéhosi „úchylného chtíče pacientku ohmatávat „ – dokonce na choulostivých místech.
Moc dlouho a ještě víc zajímavě by se dalo o břišních příhodách, kolikách a vůbec symptomatologii akutních závažných nitrobřišních neúrazových lézí vykládat, chtělo by to občas i nějaký „ workshop“ – ale nechť je pointou mého příspěvku přesvědčení, že i paramedik či sestra si může – a dokonce musí – umět břicho vyšetřit a učinit si na původ obtíží nějaký názor. Pohříchu – a bohužel – stejně ZATÍM nemůže nelékař nemocného nechat doma, ale co není teď, může být za pár let. Ovšem právě ti nejzkušenější lékaři vám na druhé straně potvrdí, že právě „ břicha“ nechávají doma jen velmi výjimečně a stejně na to pak několik dní zasmušile myslí.
