Historický pan Silvestr, po kterém slaví 31.12. své jmeniny muži tohoto křestního jména, no a miliardy lidí této planety také konec starého či počátek nového roku, nebyl žádný bujarý pijan nebo rozeřvaný vysmátý bouřlivák. Byl to pracant, velikán, celebrita, vážený moudrý a kvalitní muž, který by se divil, co se na den jeho úmrtí roku 335 dnes všechno děje.
V roce 313 povolil císař Konstantin, zvaný Veliký, ediktem v Miláně křesťanství. Agilní 21 letý kněz Silvestr se stává římským biskupem a za rok dokonce papežem. Přes 20 let se pak statečně trápil s různými „tvůrčími“ typy, heretiky a překrucovači – jinak úspěšně – rozvíjejícího se božství Ježíše Nazaretského. Chrlil jeden liturgický algoritmus za druhým, upravil do srozumitelné podoby scénáře bohoslužeb, nechal přeměnit dřevěné oltáře za kamenné a definitivně pomohl k přerodu pohanského Říma v křesťanské megacentrum. Nechal zde postavit překrásné baziliky, pokřtil i samotného císaře a první dámu. Zemřel 31.12. 335 – tedy v časech, kdy to ještě dávno nebyl poslední den v roce. Tehdy začínal nový rok 1. března. Velmi brzy byl svatořečen a dodnes je – mimo jiné – také patronem dobré úrody a domácí zvěře.
Až za dlouho – v roce 1582 – vypustil papež Řehoř XIII. z kalendáře 10 dní / 5. – 14. října /, zanikl rozdíl mezi juliánským kalendářem a skutečným střídáním ročních období a v novém – gregoriánském – kalendáři se stal 31. prosinec posledním dnem roku. Lidé chodili do kostelů, v tichosti a pokoře děkovali za úspěšné přežití starého roku a modlili se, aby ten další byl pokud možno o něco lepší. Teprve rozjívené 19. století přináší do silvestrovských půlnocí šampus a ovar s křenem.
Zvyk – hlavně v Evropě – slavit 31.prosince bujaře, s hektolitry chlastu, tunami pochutin a kaskádami nekontrolovaného veselí pochází až z počátku dvacátého století. Teprve rozvoj ekonomiky a vědy, který předznamenal příchod nového zlatého věku dodal Silvestrovské noci větší význam. Společnost v logice překotného vývoje bohatla a v očekávání ještě lepšího roku se začal – až dodnes – slavit Silvestr okázale, s množstvím povyku, řevu, zpěvu a tance, ale také vykrádáním opuštěných destinací a bankovních domů. Dnes nikoho nepřekvapí silvestrovské vraždy, násilí, violentní sex, bizarní úrazy a logicky i zvýšená ostražitost všech možných i nemožných záchranných či ochranných složek. Ze svátku slavného moudrého svatého muže toho jména Silvestr, se stal happening s malým „s“.
Neposuzuji jestli je to vše dobře nebo ne – neboť jeden atribut má i dnešní pojetí silvestra velmi cenný. A to je snaha poskytovat sobě i společnosti nějaká předsevzetí. Některé sociologické výzkumy tvrdí, že „úspěšnost“ těchto sebemrskačských a nebo dokonce populistických slibů je kolem 15 – 20% – ale i tak. Nechť jsou tyto motivy nadále živé, protože mohou přinášet – a již leckde a leckomu přinesly – četné hodnoty. Soukromé i obecné, tělesné, zdravotní, populační, vztahové i podnikové. A tak i my si – spíš pozitivně – vyhodnoťme záchrankové i paramedické dění v roce 2006 , zkusme si o Silvestra nezadělat na všeliké iritace pankreatu, jaterní léze a překotná „vyřvávání“ žaludečních obsahů do mísy či volné přírody. A my, co budeme v práci si přejme spíš klid a nikoli „mozky na zdi“, vypálené oči, etylické „ traffic accidents“ a aktivaci replantačních specialistů.
V závěru bych si dovolil podsunout i několik odlehčených – jen doplňkových – předsevzetí. Všichni jsme součástí dějin KPR. Většinou jako anonymní pěšáci, někteří dokonce vyčuhují, jako oprávnění nefalšovaní spolutvůrci. Víme, jak starověcí reanimátoři chtěli oživovat mrtvé, my chtějme spíš bránit lidem, aby zemřeli – pokud lze tak stále lépe, profesně zasvěceni a vycvičeni. Neopájejme se bilboardovými iluzemi o tom, jak a kolik jsme zachránili lidských životů, i když tomu tak de facto je. Historické svitky vyprávějí o tom, jak se různí moudří šamani snažili oživovat teplem, kouřem, ohněm. Nebo jak ve snaze „mrtvého probudit“ hulákali, ječeli, tloukli do bubnů, polomrtvé či mrtvé šlehali kopřivami či bičem a nebo jim uřezávali kusy kůže. Ne tak zřídka dokonce – v dnešní logice věci – i uspěli. Nebyli to všechno troubové, nebudeme se jim vysmívat. Neměli sanitní vozy přeplněné monitory, ventilátory, kardiobuchary, rourami, hadicemi, léky a špičatými dráty se sadami stříkaček. Neměli mobil, internet, radiostanice, urgentní příjmy a intenzivní lůžka, která dnes již na zdravotních pojišťovnách požadují i korektivní dermatologové. My tohle všechno máme. V Egyptě prý již před 4000 lety chápali souvislost mezi žitím a dýcháním. Oživit pro ně znamenalo navrátit dech. Mysleli si – a také podle toho jednali všelikými způsoby – že vzduch jde ústy a nosem, cévami přes srdce všude – až do konečníku. / nepřipomíná nám to občas něco ? /. Utopenci byli „inverzně“ věšeni za nohy hlavou dolů, a tam, kde již dobře znali srdce jako „pumpu“ ,přehazovali umírající kardiaky přes hřbety koní, volů a námořníci je váleli přes sudy se střelným prachem nebo kořalkou. Nějak tušili, jak dobrý je onen cyklický tlak na hrudník. Ani toto vše již dnes – my všichni – konati nemusíme. Nicméně – zkusme si s trochou veselé vyhořelé silvestrovské virtualizace a s odvahou uvědomit, jak i my se občas v této “starověké” rovině k námi resuscitovaným chováme. A jak skoro vůbec v ničem od dob dávno minulých nepokročila tak podstatná resuscitace laická. A jak je to i trochu naše chyba, nebo lépe řečeno rezerva. Ano, minimalizujme „hands off“, příští závěry z “pijatiky” v Utsteinském opatství budou možná kázat 100 : 2 – nevím. Ale mimo sebe to nějak všemožně a nadále učme tu „neuspořádanou“ laickou veřejnost. Aby pak když dorazíme na místo – jak říká mnoho moudrých kolegů – byla pro nás ta KPR třešničkou na dortu, začne li někdo z bystanderů ihned po správném napolohování, otevření dýchacích cest včas, aktivně a správně masírovat. Přejme to sobě, ale hlavně našim nemocným. A ne jen o Silvestra. Jen s použitím těch předsevzetí.
PF 2007
