Okolo problémů při předávání nemocných záchrannou službou na lůžkových zařízeních bylo napsáno a vyřčeno mnoho a mnoho rozličných – smutných , ale i hloupých – myšlenek. Problém přetrvává – / i když se vše v čase zlepšuje / – protože nevymizel ! Je mi nadále nanic z opakujících se tahanic, projevů láteření příjmových lékařů, bariérových přístupů do některých nemocnic – ale o tom dneska nemám úmysl ani náladu psát. Odvažuji se jen stručně poukázat na to, co tuto problematiku stále paritně staví do komunikační roviny „tvrzení proti tvrzení“. Vím, že v mnoha nemocnicích se chovají jako kdybychom jim vezli „protekčně“ vlastního příbuzného a proto jim ho „předhazujeme“ ve 2 hodiny ráno a nebo má často člověk dojem, že příčinou plicního edému nebo zpřelámaných žeber je on sám, resp. posádka sanitního vozu.
Zásadní ale je, že nikdy nemůžeme sami sebe ve fázi „předání“ vidět, slyšet a pohříchu nevíme, co na příjmovou ambulanci „ nakukala“ dispečerka. Málokdo po sobě – třeba ex post – čte hrůzy, které nečitelně nadral do parere. Prostě neznáme tak úplně vždycky druhou stranu mince a hlavně nevíme, jak se chovají někteří – naši vlastní – spolupracovníci, protože u toho nejsme. Na některých záchrankách se zásadně jezdí do zdravotnického zařízení bez jakéhokoli upozornění. Jinde zcela zmučená dispečerka často jako „ avízo“ papouškuje to, co se „dozvěděla“ a vypáčila z nemluvné posádky, takže „myšlenky“ typu : „ vezeme vám stav po suspektní CMP“.. – to je dokonalá blbost, co ? – nebo „jedeme s polytraumatem, víc nevím…“ – vede k opovržení a priori i toho nejmladšího unaveného sekundáře.
Chci tím jenom naznačit, jak často nevíme nejen to, co předcházelo za zbytečný tyjátr mezi dispečerkou a volajícím – ale hlavně nevím, co bylo cílovému pracovišti „hlášeno“ jako jakési návěstí. A také někdy neposloucháme sami sebe, když na operační středisko mumláme nějakou „diagnózu“ s doplňkem „ nemocného máme naloženého a jedeme na Nírvánu“… V nemocnicích se spí – to my na naší úrovni nebudeme teď ani řešit, natož měnit. Na chirurgiích a.s. se stávají ambulantními sestrami současně sálovky, sídlící po celou noc třeba ve 4. patře. Nic nám do těchto skopičin není, ale dát o nás jasně a srozumitelně vědět je prubířským kamenem invence a současně i ozdobou kvalitní operátorky.
Ne každý příjmový lékař je zavilým opovržlivým odpůrcem „rychlovky nebo erzety“ / bože, jak se již tento „názvoslovný“ hnus nesmazatelně vryl úplně všude, pravda ? /. A jako takový se ne tak zřídka aktivně a profesionálně zajímá o to, co vezeme. Ne každý se dokážeme srozumitelně vyjádřit, bez apatického lhaní a konfabulací a doplnit vše i čitelnou srozumitelnou dokumentací. Hlavně intenzivisté jsou na to „ hákliví“ a mají pravdu. Zkrátka umět vysvětlit, co nás vedlo k tomu, že nemocného či poraněného vezeme právě tam a právě teď, jaký máme na věc názor. Funguje to – mnohokrát jsem si to vyzkoušel a byl jsem i občas překvapen, s jakou grácií jsem přijat i tím nejznámějším „ křiklounem“ a nihilistou na příjmové ambulanci. Znám kolegu, který si to přeříkává „nanečisto“ cestou do nemocnice. Je to možná legrační, ale prý problémy nemá.
Nic nového, je to stále o tom stejném komunikačním diletantství, které doprovází nejen záchrannou službu nebo nemocnice, ale v daných časech i celou naší společnost.
