Složky IZS nezřídka pořádají rozličná cvičení. Někdy samostatně, jindy společně. Některá cvičení jsou dobrá, jiná špatná, další pompézní ačkoli v důsledcích nekvalitní. Každý z nás se již nějakého cvičení zúčastnil. A to v rozličných rolích. Mnozí mají nemalé zkušenosti a jak scénáře, tak i výstupy těchto akcí se jim občas podaří. Jsou lokality, kde hořekují nad tím, že takové projekty nejsou zrovna laciné a snaží se je nahradit rozličnými štábními semináři u „ zeleného“ stolu. Jsou i tací záchranáři, kteří pořádají cvičení – až dětinsky zjevně – pouze pro zisk „slastné“ medializace.
Zdá se mi velmi přínosné, jak plíživě přibývá i „nerezortních“ odborníků, kteří se oprávněně domnívají, že složky IZS tak úplně dobře a účinně prostě cvičit neumí. Myslím si to občas také. Z rozličných pramenů tak máme k dispozici nemalé množství informací, nabídek, rad a manuálů, ze kterých se lze při „modelingu“ dalších připravovaných cvičení poučit.
Kdo v této oblasti již někdy pracoval jako člen „tvůrčího“ týmu dobře ví, jak důležitý je prvotní nápad. Zkušení matadoři vřele doporučují procvičit znovu již proběhlou skutečnou událost. Provést jakousi cvičnou rekonstrukci – buď z vlastní „kuchyně“ a nebo využít události, která se stala třeba v Ugandě. Zkrátka – zahrát si na něco, co se již stalo a jinému povedlo naostro vyřešit – a nebo také totálně zvorat. Obojí se hodí, pravda ? A tak si po kvalitní přípravě zkusit třeba procvičit nějakou novinku, virtualizovat jí, nebo jí dát dokonce odlehčený či humorný podtext. Že je to dobrý nápad ? Myslím si to také !
V zahraničí existují záchranné složky, které mají jakýsi univerzální scénář pro námětové cvičení – třeba tolik oblíbený zásah po teroristickém sebevraždeném útoku ve velkoměstě – a jako Formuli 1 tento scénář používají pokaždé „na jiném okruhu“ – v jiné lokalitě, jiném odlišném terénu či destinaci. Je to odlehčeně vzato jakýsi pojízdný cirkus, využitelný i pro druhé, kteří mají trvale s nápadem i scénářem potíže. Je to motivující ? Myslím si to také.
Již a priori je nezbytné rozhodnout, jestli cvičením chceme buď „ mstivě“ odhalovat nedostatky a nebo je ještě před vlastním cvičením napřed odstranit. Ve vlastních řadách. Obojí má svůj půvab a smysl a musí to být již z vlastního scénáře jasně patrné.
Zásadní pro úspěch každého cvičení je scénář. Je mnoho rad a pokynů, jak by měl vypadat a co musí nezbytně obsahovat již dávno před cvičením !! Scénář takového cvičení by neměl být jen „tupý“ statický chronologický výčet jednotlivých kroků a akcí. Vždy je třeba předem definovat a stanovit cíle, délku cvičení etc. – ale to již povětšinou umíme dobře. Horší je – a lze to dnes již považovat za chybu – že součástí scénářů není již od prvopočátku jasně – třeba i smluvně – zaneseno, kdo to všechno zaplatí. A ne se pak dávno po skončení akce dohadovat a osočovat s kdekým. To je potom lépe – uznejte spolu se mnou – raději necvičit.
Velmi často – někdy se mi zdá, že skoro vždycky – překvapí organizátory a manažéry rozdílnost reálného a onoho tzv. taktického času.Tyto měřitelné veličiny se vždycky – opakuji vždycky !! - dříve či později začnou v průběhu akce předbíhat navzájem. Vzniká pak zmatečné a pohříchu i vylhané hodnocení a nepoužitelné závěry pro futuro. Těžko se pak pozná, jestli chybovali cvičící a nebo jestli nebyl náhodou spíš mizerně, formálně, ledabyle, urychleně a amatérsky připravený vlastní scénář.
Mimořádně zajímavá a motivující by se mohla stát nabídka provádět taková cvičení, při kterých je pro cvičící garantováno předem – či dokonce přímo nařízeno – se na akci dokonale připravit předem. A proč si pak následně vše “nabiflované” nezkusit formou cvičení jakoby „ naostro“ ? Zdá se mi fascinující představa, jak se lze vhodně a obsažně přesvědčit o kvalitě toho, čemu jsme se před tím naučili. A nikoli aby „kuloár“ před cvičením kňučel napětím, nervozitou. Nebo aby polovina figurantů večer před vyhlášením přísně “utajované” hry prozrazovala za panáka v hospodě, jestli budou mít při cvičení přeražené stehno nebo vyhřezlé útroby.
Chvalme každé cvičení, kde je předem – rozvážně a adekvátně k plánovaným výstupům – ustaven sbor rozhodčích. Jsou nezbytní a právě jejich vhodně připravená volba či výběr může hrát podstatnou roli ve výsledném efektu celé „komedie“.
Zcela nezbytná – ale také v klidu a dlouho dopředu – je garance dokonalé vlastní dokumentace - / ne pak čerpat jen z toho, co s nepochopením natočí TV Nova :-) !! /. K dokumentaci každého cvičení nepatří jen kamery a fotoaparáty. Mimořádně cenné jsou zvukové záznamy, textové záznamy, popis cvičení očima laiků či profesionálních literátů.
Po každém proběhlém cvičení by se měl konat nějaký zjevný a srozumitelný konec. Ne zběsilý „ odchod bez pocty“ – každý po svém, po svých a za své – jak se občas k všeobecné ostudě a rozmrzelosti všech zúčastněných stává. Někdo jasně kompetentní, pokud možno charizmatický a zasvěcený by měl promluvit, poděkovat a pronést neformálně a srozumitelně nějaké teplé lidské slovo.Pokud možno bez televizních kamer a fotoaparátů bulvárních paparazziů, kteří vůbec nic nepochopili a jen lítají jak splašení – / moje maminka říkala “jak kousnutí tarantulí” / – a fotografují úplně všechno. Již ve scénáři by měla být zahrnuta kontrola zdravotního stavu cvičících, figurantů i dalších aktérů po skončení “bojovky”. Ani adekvátní – hlavně nealkoholické – občerstvení by nemělo chybět !! Pak se zdvořile a přátelsky rozloučit, pozdravit a v poklidu rozejít. A ne se nekoordinovaně vytratit a pak někde po hostincích naplano mlátit hubou, včetně povětšinou pomluv na adresu organizátorů ještě dlouhé týdny poté. I to je cesta k tomu, aby se pracovníci všech kategorií na příští cvičení alespoň trochu těšili.
Výsledné hodnocení nemusí v důsledku vždycky odpovídat „chtíči“ scénáře. Považuji to za naprosto zásadní. Nejhorší jsou autoři rozsáhlých cvičení, kteří pak hlasitě láteří, když zjistí, že průběh i výsledek cvičení byl ” o něčem jiném” než si oni vysnili ve svém Napoleonském mozku. Může se přeci docela klidně ukázat lepší výsledek než se čekalo, nebo překvapivě jiná – dosud nepoužitá – variantu řešení . A která de facto de jure rovněž vyhovuje. Vyhodnotit po zodpovědném zpracování celé cvičení seminární či konferenční formou – bez médií – je prubířským kamenem invence každého organizátora cvičení. Zásadně při hodnocení odlišujme jak se cvičení podařilo tématicky – tedy odborně – vždy odděleně od aspektů inscenačních / režie, herci, kostýmy/. Že to tak vždy neděláme a teď se nám to zdá docela zásadní ? Myslím si to také.
