Existují nemocní, u kterých se přes opakovaná klinická, laboratorní i zobrazovací vyšetření nepodaří nikdy zjistit organickou příčinu jejich stesků, ale i zhusta velmi dramaticky probíhajících a prezentovaných obtíží. Dříve byly tyto nevysvětlitelné somatické symptomy nazývány funkčními chorobami. V duchu dnešního poznání se předpokládá příčinná souvislost s psychosociálními faktory a nemocní s touto tzv. somatizací končí v dlouhodobém léčení u psychiatrů, kteří se k těmto „nevysvětlitelným“ chorobám hlásí. Uvedené hypochondrické poruchy a somatoformní vegetativní dysfunkce se stále častěji stávají – vzhledem k nárůstu zneužívání tísňové linky 155, spojené s liberalizací dostupnosti zdravotní péče na úrovni posádek RLP a RZP – součástí přednemocniční neodkladné péče.
Nevysvětlitelné choroby trápily již lékaře v antickém Řecku, kteří je – ne zcela spravedlivě – přisuzovali hlavně ženám. Nazývali je hysterkami a jejich „protivné“ polymorfní obtíže spojovali psychosexuálně s jejich dělohou. V modernější prezentaci se tyto motivy zalíbily i Freudovi a Charcotovi, jako zakladatelům psychoanalýzy. Jejich učení o konfliktu, který se oddělí od vědomí směrem k podvědomí a způsobuje tak somatické bizarní příznaky vydrželo s rozličnými úpravami až do 90. let minulého století. Teprve v současnosti se pojmy somatizace a somatoformní poruchy stávají úřední součástí mezinárodních klasifikací. Pacient s medicínsky nevysvětlitelnými somatickými symptomy se proto stává nedílnou součástí i přednemocniční urgentní medicíny. Podle některých rozsáhlých statistik se počet somatizujících nemocných vyskytuje v rovině prvního kontaktu /LSPP, praktičtí lékaři, posádky RLP,RZP/ až u 40% léčených.
Nejčastějším jevem je prostá somatizační porucha – stesky typu bolestí břicha, dušnost, „bušení“ srdce a závrať. Tito nemocní se zdravotníky spolupracují a respektují ochotně nabídku okamžitého odborného vyšetření či hospitalizace. Neodmítají – ale aktivně nepožadují. Je prakticky nemožné jakoukoli neorganickou nástavbu při návštěvě odhalit přímo na místě a i posádky s lékařem ponechávají takové nemocné doma jen velmi neradi.
Aktivní a velmi nároční jsou postižení s tzv. hypochondrickou poruchou .Tito lidé mají o svém onemocnění zcela jasnou představu, jsou pevně přesvědčeni o závažnosti, často i beznadějnosti svého „smrtelného“ onemocnění. Zdravotníkům podsouvají obavy z malignity, HIV infekce či nevyléčitelné endokrinní choroby. Tito pacienti mají vysoce odborné znalosti z rozličných lékařských oborů, které načerpali na internetu či z lékařských knih. Pohříchu také z rozličných – občas nejapných – rádoby osvětových – poradenských pořadů v televizi. Méně zkušeného paramedika může takový „ lékař samouk“ lehce „překabátit“ a s jeho názory arogantně opovrhovat. / … „ pošlete sem někoho, kdo tomu rozumi…“ apod. / Hypochondři vlastní doma tonometry, fonendoskopy, glukometry, urometry, indikační papírky a jiné rozličné „metry“, několikrát denně sledují kvalitu a barvu svojí stolice či moči, získaná data si obsedantně zapisují a při návštěvě lékaře – s nemalým očekáváním předkládají jako „alibi“. Hypochondr nového typu si sám dokáže vyšetřit poslechem či pohmatem hrudník, břicho nebo kvalitu cévního zásobení dolních končetin . Dává nepokrytě najevo svojí nespokojenost s jakoukoli nabízenou terapií a předem – jako první údaj – odmítá především psychiatrické vyšetření. Z řad těchto nemocných se rekrutuje největší procento – často až překvapivě urputných a mstivých – stěžovatelů a pro každého zdravotníka prvního kontaktu tak vzniká jasná premisa – dokonale nemocného vyšetřit a vždy – až „grafomansky“ – sepsat zcela zevrubnou zdravotnickou dokumentaci. Kontakt s těmito klienty se stává pro každého zdravotníka prubířským kamenem jeho zdvořilostní nekonfliktní a komunikabilní invence.
Běžným jevem se stávají nemocní, kteří vyžadují lékařskou návštěvu a vyšetření specialistou několikrát do měsíce, patří v daných lokalitách k obecně známému „inventáři“ nevypočitatelných somatizujících. Jsou zahrnováni do skupiny orgánových neuróz . Trpí častými bolestmi na hrudi, hyperventilační dušností, neztišitelnými škytavkami, břišními kolikami s bizarními iradiacemi, nejasnými průjmy a zvracením. Jejich potíže jsou zhusta prchavé, přecházejí od jedné tělesné krajiny do druhé, po bolestech hlavy se cítí nafouklí a obávají se nebezpečí z prodlení. Typickou – neodbytně požadovanou – návštěvní dobou je čas mezi 2. a 5. hodinou ranní. Takový vegetativní neurotik bývá zcela nekonfliktní, dokáže často vzbudit nemalou empatii a následné diagnostické rozpaky, ale je zcela pod vlivem své duševní poruchy a záchranku je ochoten si v krajním případě volat i několikrát denně.
Velmi svízelná je poslední skupina tzv. přetrvávajících somatoformních bolestivých poruch . Sem patří nejčastěji nemocní s chronickými vertebrogenními chorobami, artrózami a získanými ortopedickými vadami, kteří mají navíc trvalé soukromé emoční konflikty či starosti v rodině, které ale nejsou ochotni jakkoli připustit. Klidové bolesti způsobené chronickými kloubními chorobami, výhřezy meziobratlových plotének, nadváhou, zcela nepřijatelnou životosprávou a pasivním životním stylem přičítají chorobám srdce, jater, střev. Jen neradi chodí k lékařům, kterým již „oprávněně“ nevěří, cpou se neuvěřitelnými megadávkami rozličných analgetik či antirevmatik a zlobí se na celý svět. Své okolí , ale i zdravotníky vydírají povzdechy nad marností svého osudu a občas i vyhrožují sebevraždou. Objektivní vyšetření je často obtížné právě vzhledem k uvedenému abúzu četných analgetik, ale také benzodiazepinů, hypnotik a antidepresiv.
S možností somatizace je třeba počítat, vždy bude cenné se u těchto pacientů alespoň pokusit o jakoukoli zpětnou vazbu z dosažitelné zdravotnické dokumentace u specialistů či v nemocnicích. Bizarní somatoformní poruchy jsou často ukryty v arzenálu závislých alkoholiků či toxikomanů. Nikdy nebude nicméně možné – především pro paramedika – takto tyto nemocné „ocejchovat“ a případně přehlédnout a podcenit skutečné „neduševní/ onemocnění.Nebude možné si to dovolit ani tam, kde je psychiatrická diagnóza u těchto klientů dávno známá a potvrzená. Je třeba si pamatovat, že – logickou – tendenci k somatizaci mají nemocní s roztroušenou sklerózou, sklerodermií, endokrinními poruchami či HIV pozitivitou. A tak si budeme pamatovat, že právě u těchto onemocnění mohou nastat skutečné reálné orgánové komplikace, ačkoli jejich stesky při jejich neradostné základní diagnóze nám mohou být již „ od dveří“ protivné a podezřelé.
Nemocných s projevy somatizace plíživě přibývá prakticky ve všech zemích. Úspěšné léčení a uspokojení těchto klientů bude vždy svízelné a nejisté. Tito pacienti často střídají lékaře a nemocniční zařízení. Jsou připraveni vyhledávat specialistu – také utajeně – i stovky kilometrů od svého bydliště, nebo i v cizích zemích. Mnohé urgentně požadované návštěvy, vyšetření, diagnostika či léčení se cyklicky opakují a v důsledku prodražují – a to pohříchu s malým léčebným efektem. Je s výhodou o těchto onemocněních vědět, být aktualizovaně informován a to právě a především v řadách zdravotníků prvního kontaktu, kteří mohou časně a jako první tato závažná duševní onemocnění kompetentně „odhalit“ a diagnostikovat. Je zcela nepřijatelné tuto skupinu nemocných jakkoli iatrogenizovat. Již proto, že přednostně zasluhují zlepšit kvalitu jejich trudného života a potažmo i přispět k tolik potřebným úsporám v systému našeho zdravotnictví.
