Paramedik.cz

MUDr. Jiří Franz

Před nedávnem jsem si četl při návštěvě jedné malé nemocnice ve stařičké zdravotnické dokumentaci psané výhradně rukou. Chorobopisy a dekurzy byly z časů, kdy ještě nebylo zvykem ani možností cokoli psát na psacím stroji či PC. Nejednalo se jen o zprávy či “statusy” tehdejších lékařů, ale též o písemné, vpravdě ošetřovatelské, epikrízy sester či ošetřovatelek. Bylo se na co dívat, bylo si stejnou měrou co číst, bylo se z čeho především poučit a odborně povznést. Bylo to čitelné, úhledné, mělo to myšlenku, logiku a skoro vždy jasný a každému pochopitelný výstup. Mohl si to přečíst každý, včetně samotného pacienta, novináře nebo prokurátora, vzdor tomu, že to možná ještě tehdy nebylo tak zvyklé a legitimní.
Součástí zdravotnické dokumentace posádek záchranných služeb je “parere”. Je to doklad, který se stále častěji dostává – a nadále bude v daleko vyšší míře dostávat – do rukou paramediků. Od některých je skutečně opojným zážitkem převzít nemocného či poraněného a pak si přečíst jejich zprávu. Těm se klaním a je jich hodně. I když – možná ne tak zcela spravedlivě – dnes nemám v úmyslu právě o nich psát.

Parere v provedení paramediků – lékařů samozřejmě také !!! – se někdy stávají hrůzným lejstrem, které by si netroufl vyrobit ani opilý katův pacholek, při svých záznamech do smolných knih středověku. Nejčastějším hříchem takového “parere” bývá smyšlenka – rozuměj výmysl, fikce, od pasu vystřelený a ve skutečnosti nemonitorovaný údaj, – tedy hanebnost, která nemá v českém jazyce doposud svůj přiléhavý název. Podvod je slabé slovo a další případná synonyma si raději nechám od cesty.
Když jsem zamlada pracoval na chirurgické klinice, byli jsme všichni bez výjimky pod kuratelou mimořádně přísného přednosty, který neúprosně dbal na odbornou kvalitu, čitelnost a především věrohodnou pravdivost jakékoli zdravotnické dokumentace.Naše nevyzrálé, lajdácké a nečitelné výplody důsledně kontroloval, škrtal, ale i trhal – a to i před zraky vyděšených pacientů při velké vizitě, kteří si pak chudáci mysleli, že je s nimi ” konec”, když se pan profesor tak rozzlobil a rozerval jejich nálezy. Kdo neuměl psát na stroji, toho posílal do kurzů, kdo měl propisovačku, která dělala v dekurzech známé kaňky, kupoval ze svého nové náplně a nebo posílal v pracovní době do blízkého papírnictví. Byl takový a byl za to námi obáván, možná i nevyzrále nenáviděn. Dnes všichni, kteří jsme prošli tímto očistcem víme, že ti volové jsme byli my. Ze všeho nejhůř snášel podvod, výmysl či trestuhodnou lež při objektivním vyšetření.Jako příklad si dovolím vyprávět jednu klasickou – možná “humornou” historku. Mnozí z nás – ať již z nedostatku času, z lajdáctví, z mladické nerozvážnosti či pod vlivem předčasného rutinérství – těžce nesli jasnou nezbytnost vyšetřit každého nemocného bez výjimky per rectum. Ačkoli jsme občas toto vyšetření trestuhodně neprovedli, i tak jsme si dovolili do chorobopisu barvitě sepsat a vylíčit tonus svěrače, hladké nebolestivé rektální stěny, nevyklenutý Douglas a jiné úžasnosti. Při jedné slavné vizitě se pan profesor zeptal načesané a usměvavé starší dámy : ” A vyšetřil vás, paní, tady kolega také konečníkem ?” Bezprostřední a zcela nekonfliktní bodrá žena se přestala usmívat a pohoršeně odpověděla : ” Ale kdepak pane přednosto, ruku bych mu urazila ! ” A bylo to – malér na cestě. Obzvlášť truchlivé tresty / – třeba 3 měsíce na poliklinice – / dostávali ti z nás, kteří “mazácky ” vyšetřovali nemocného oblečeného a do dokumentace pregnantně napsali větu ” Dolní končetiny bez otoků a varixů”. U velkých vizit bylo vždy nevšední napětí, protože – jak to už bývá – profesor jakoby měl šestý smysl. Zastavil se u lůžka nemocného, přečetl si chorobopis a pak prudkým pohybem strhl z pacienta deku, aby pak všichni spatřili dolní končetiny plné postflebitických pigmentací, perimaleolárních otoků a “křečáků”. Ani nebylo třeba, aby se dotyčný klient postavil. Občas se letmo zastydím, ale již dávno to vše nepovažuji za nic humorného.Byla to od nás obyčejná nestydatost.
Zdravotnická dokumentace je to jediné, co po nás zůstává a co nás charakterizuje. Nenamlouvejme si donekonečna, že nejdůležitější je zachráněný život, zdraví, končetina. Ani v nemocnicích, ale obzvlášť u záchranné služby, už skoro nikdy “poté” většinu našich nemocných neuvidíme. Je hodně dobře a vždy bude, když svojí práci umíme, děláme kvalitně, bráníme akutně postiženým v tom, aby zemřeli. Ale věřte nebo ne… jak jde čas, bude tato pozitivní skutečnost čím dál tím méně jakkoli zajímavá. Stane se samozřejmostí. A tak – zejména a právě paramedik – musí prokázat svojí kvalitu a skutečnou odbornost také na dosud nezoraném poli dokumentace. Schopnost se vyjádřit na onom ” nenáviděném” cáru papíru, psát čitelně a hlavně… nelhat !!
Patřím mezi ty, kteří těžce snáší předtištěné formuláře. Jsou záchranné služby, kde je na parere jejich vlastní výroby tolik kolonek, že pro vlastní “mozek” záchranáře zbývá na nějakou odbornou a logickou zprávu prostor asi 4×5 cm. Lidská přirozenost je už taková, že jí přímo láká si údaje do takových lejster prostě vymýšlet. Někdo to dělá proto, že je podvodník už od kolébky, jiný proto, že se bojí svých nadřízených. Možná, že kdyby na parere byly jen kolonky pro základní identifikaci a jinak čistý papír, mnozí by to uvítali, protože teprve pak by se možná věrohodně dalo vyhodnotit, co vše dotyčný zdravotník vyšetřil, zjistil, vykonal, monitoroval, co má vlastně s nemocným za úmysly a proč ho předává právě tam a ne jinam.
Parere dnešních časů se stále víc stávají jakýmisi nevydařenými kompiláty počítačových databází, které jsou již dnes běžné u každé záchranky a do kterých pak také paramedik edituje de facto totéž, navíc – pohříchu – někteří s ještě dalšimi novými vylhanými daty, které pak nota bene neodpovídají tomu, co nasmolili do parere a následně zapomněli. Věcně i odborně je to nepřijatelné a pro zkušeného právníka v případě nějaké stížnosti vděčné sousto.
Budu si již do svého skonu myslet a tvrdit, že je menším zlem rukou a perem psaném prvotním “parere” prostě nenapsat to, co jsem nevykonal, resp. napsat jen a jen to, co jsem provedl, vyšetřil, zjistil, podal za léky a hlavně – k čemu jsem dospěl. A to vše tak, aby to bylo čitelné, logické, odborně zdatné a použitelné. Použitelné na ” věčné časy”.Čitelný podpis by měl být samozřejmostí, pravda ?
Znám nemálo – jinak velmi kvalitních záchranářů – kteří jsou při práci na záchranné službě v trvalém neklidu a v zajetí předtištěných lejster, protože si namlouvají – a nebo je jim razantně přikazováno – že musí za každou cenu veškeré kolonky vyplnit. Někteří – zcela vyjančení – příjíždějí s nemocným do zdravotnického zařízení, na papíře nemají nic a s výrazem vděčného šílence vychytávají ex post vše, co vypráví nemocný příjmovému lékaři a to pak – teprve dodatečně – dopisují do vlastní zdravotnické dokumentace. Zbytek si prostě musí vymyslet. Nedělá to každý, ale málokdy to lze zodpovědně rozpoznat. Kdo neumí psát čitelně, dokonce ani tiskacím písmem, nemůže ve zdravotnictví pracovat. Zdá se to někomu moc tvrdé, zdá se to někomu jako grafomanská demagogie nebo buzerace ? Možná, ale na vlastním smyslu mého vyprávění to nemění vůbec nic. Parere není jen vysoce odbornou vizitkou každého paramedika a samozřejmě také lékaře, ale současně podkladem pro případné statistiky, odbornou a publikační činnost, koncepce a v neposlední řadě atributem jasně forenzním.A navíc – jako třešnička na dortu – žijeme již naplno v časech, kdy si náš případný nepovedený a také třeba krví zacákaný a pomačkaný “výplod” smí přečíst kdykoli úplně každý. I zelinářka Dobiášová !
Já neznám všechny paragrafy a forenzní aspekty, které nám všem stále více hrozí při nedostatečně provedené zdravotnické dokumentaci. Nevím, jestli stačí vše jen správně napsat do počítače a ostatní knihy či lejstra zrušit. Věřím a částečně vím, že se o těchto věcech trvale zasvěceně debatuje, že je stále někde někdo v permanenci a vymýšlí, jak to vše zjednodušit a právně zaštítit. Na druhé straně ale ctím schopnost každého svojí práci odborně, čitelně, profesionálně, pravdivě a použitelně zdokumentovat. Hlavně proto, že rovněž velmi dobře vím, jak bolestně málo je v našich řadách těch, kteří to skutečně umí. Skoro bych si – virtuálně – přál, aby ti, kteří to neumí , raději snad nepsali vůbec nic, koupili si lacinou rtěnku a na prázdné parere otiskli svůj okoralý ret. Aby tím dali alespoň čestně najevo, že raději pracují a mluví, než cokoli formulují a dovedou pak napsat.