Již delší dobu pozorně sleduji – a s nelibostí vnímám – že s kompetencemi posádek RZP to začíná v důsledcích vypadat jako s bájnými pruty knížete Svatopluka. Tehdy – již stařičký a pozitivně roztomilý senilní vládce to myslel původně dobře. Měl tři syny, bál se, že se po jeho smrti začnou hádat a tak je nechal zlomit svazek jakýchsi klacků. Nikdo z jeho metrosexuálech potomků to nedokázal. Když ale svazek rozmotal a nechal pruty své zlaté hochy zpřelámat po jednom, byla to hračka. Naivně si myslel, že jim tím pregnantně a na věčné časy ukázal, v čem je síla komunikace a rezortní soudržnosti. Spokojeně skonal, ale ještě ani nestačil vychladnout a již se jeho synové zhádali jak psi – skoro úplně o všechno. A dál si ty svoje „klacky“ každý za sebe lámal po jednom, jak se mu právě zachtělo a hodilo.
Dobře vypulírované a na věčnou paměť zaštítěné – hlavně použitelné – kompetence RZP ? To je sakra festovní pevný svazek všelikých prutů.
Žel – k občas skomírajícímu – laciným exhibicionismem, proklamacemi a byzantinismem prošpikovanému – přednemocničnímu oboru středoevropských Slovanů, to již skoro patří. Klacky se pěkně lámou po jednom, protože je to tak jednodušší a nějaký „svazek“ ? Ten se zatím neukazuje. Vše – dle lokálních poměrů a personalistiky – je navíc chvílemi záchvatovitě opepřeno také mstivostí, vyřizováním si osobních účtů a bezohledným přehlížením právě těch tolik potřebných nelékařských profesí v PNP.
Ale pozor !! V tichosti a s trpělivostí běžného okresního činovníka jsem se rozhodl před časem v klidu sbírat všeliká data a zkušenosti, které se v nemalé míře týkají především onoho „ boje“ o nelékařské pravomoci. Třeba se mi podaří zkompilovat nějaký výstup, třeba s tím někdy někde vylezu na veřejnosti. Ale třeba také nepřijdu vůbec na nic a jenom to s pokorou a bez patosu vzdám. Problematika mně dlouhé roky enormně zajímá a patřím k těm, kteří její vyřešení považují za zcela zásadní.
Já neznám názory odborné společnosti, její – zhora naznačované – „ temné“ stránky. Nejsem ani kompetentní hodnotit v jakém stavu je ochota těch či oněch zúčastněných stran se skutečně na něčem dohodnout. Těžko bych v dnešních – hlavně politicky nestydatých – časech hledal nějaké nabídky či moudra. Ani po tom po pravdě netoužím. Jsem jen jeden z mnoha a mnoha, kteří aktivně v těch sanitkách jezdí, dnes a denně se z rozličných pozic, včetně lůžkového nemocničního brigádníka, setkávám skoro se vším, co celou tuto situaci dělá právě tak složitou, jakou pak navenek opravdu je. Nedivím se názorům nikoho, nedivím se ani názorům, které si zcela zjevně odporují a občas i dokonce škodí oběma stranám. Zdravotníkům i nemocným. Nechtěl bych být poslední instancí, která by měla něco rozhodovat. Jsou momenty, ve kterých se děsím představy, že by k nějakým změnám v kompetenci posádek RZP mělo vůbec dojít. Jindy mám dojem, že není třeba měnit vůbec nic – už dvacet let. Z jiného pohledu je mi teskno při pohledu na dokonale kvalifikované záchranáře, kteří jezdí a sbírají řezné rány na dlani či přemlouvají kverulující somatizanty.
A tak na úrovni malého tuctového okresu sbírám data, fakta, reálie, výstupy a jevy všech barev a kvalit. S jediným a jednoduchým cílem. Buď abych se ubezpečil, že stávající kompetence posádek RZP, doplněné trvalou šancí konferenčních konzultací s lékařem za zadkem, jsou zcela dostačující , protože je umí provádět a použít jen určité procento záchrankových nelékařů – pak není důvod nic měnit ještě padesát let. A nebo to už dávno všichni umí a pak je na čase jim dovolit, aby se obešli bez lékařů.
Samozřejmě, že je pravda někde uprostřed a variant je nespočet. Protože nespočet je i variant lidského stonání, a každý výjezd kamkoli a na cokoli je prostě samojediný. Nevejde se do žádných dílenských listů a paragrafů. Stejně tak jako je nespočet rovin schopností a profesionality českého paramedictva. Jsou mezi nimi i tací, kteří si žádné změny nepřejí.
A tak uvidíme – na něco jistě přijdeme. Smutek nad tím, že se v této době při snaze vyřešit jeden palčivý problém v naší zemi nekomunikuje tak, jak by mělo ? To je smutek oprávněný, ale jako odporný nekončící precedens je ona nekomunikace přeci k vidění a „ motivaci“ pro každého denně v televizi, novinách a každodenním životě.Bohužel. A to si ještě myslím, že výraz „ nekomunikace“ je příliš … příliš nečeštinářským ale laskavým patvarem. Skutečnost je daleko hnusnější. A tak pracujme nebo bojujme nebo pouze přihlížejme každý za sebe dál.
